Google

Fotogalerie

Prohlížeč se objeví po kliknutí na obrázek.

neděle 21. ledna 2018

Volba prezidenta jako bitva u Lipan. Zahradníček komentuje

Podařilo se obyvatelstvo dokonale rozdělit, bratrovražedný boj v mediích pokračuje, novinářům se nejvíc sypou provize za štvavé články, jimiž nahánějí krev do očí oběma stranám. Dnes to završili zveřejnění grafu o tom, že šance Zemana i Drahoše jsou vyrovnané. To je voda na mlýn fanatiků.

Zatímco v teploučkých norách redaktoři se zalíbením sledují své bankovní účty, přišla paní Zima. Zatím nám jen zasypala silnice sněhem, ale mrazíky se jistě ohlásí tak jako vždy na konci ledna začátku února. Sníh na silnicích to je tragédie pro řidiče, kteří neumějí včas ubrat plyn a brzdit dříve než je nezbytně nutné.  V Českých Budějovicích řidič zapomněl, že na silnici je sníh, ať brzdil, jak brzdil, auto na hladké silnici neubrzdil, na železničním přejezdu nezastavil, přestože tam blikala červené světla. Nezastavil ani rychlík, a tak auto dostalo ránu. Řidič naštěstí přežil. Snad se poučil a příště si dá pozor. Jsou ovšem šílenci, které nepoučí nic. V západních Čechách dnes v noci zahynul mladík, když narazil levým bokem auta do stromu. Byl to jeden z těch nepoučitelných. V roce 2009 těžce havaroval a ochrnul na obě nohy. Přesto si pořídil auto ovládané jen rukama a dál udivoval  známé i neznámé lidi razantní rychlou jízdu. Ode dneška už nikoho udivovat nebude.

Před týdnem jsem se zmínil o fotbalu v západní Evropě. Hrálo se i o tomto víkendu. Pro nás  bylo zajímavé utkání Bayernu Mnichov s Werdenem Brémy, ve kterém  v dresech Brém nastoupili dva čeští reprezentanti, brankář Jiří Pavlenka a obránce Teodor Gebre Selassie. Proti hvězdnému a bohatému Bayernu neměly Brémy velkou šanci, i když dlouho vedli 1:0. Utkání, které pod střechou mnichovského stadionu sledovalo 75.000 diváků, skončilo vítězstvím Bayernu 4:2. Obdivuhodné je, jakou pověst má v Německu, Anglii a v dalších zemích brankář Jiří Pavlenka. Jeho jméno němečtí i angličtí komentátoři vyslovují s úžasným respektem. V dnešním utkání sice neměl příležitost vyniknout, střely Thomase Millera a Roberta Lewandowského byly nechytatelné, přesto po utkání neunikl velké pozornosti televizních kamer.

Minule jsem zmínil neporazitelnost Viktorie Plzeň v české fotbalové lize. Česká liga je něco jiného než evropský fotbal. Viktorie Plzeň se ve Španělsku utkala s rakouským miliardářským klubem Red Bull Salcburg a utrpěla potupnou porážku 0:5. V přípravném utkání, před prázdným hledištěm Burgos Quintana Stadium, se o nic nehrálo, přesto to jistá ostuda českého fotbalu je.

Je to divné psát v zimě o fotbalu, který v českých poměrech má prázdniny.  V Evropě je to nejrozšířenější sport  a pravděpodobně nejdražší, i když mu konkuruje ve středoevropských a severoevropských končinách lední hokej. Nejvíce ze sportovců vydělávají asi tenisté a tenistky. Na normálního českého smrtelníka jdou mdloby, když slyší, že hráčky jen za účast na turnajích - ani nemusejí nic vyhrát - vydělávají statisíce. Stačí párkrát vyhrát a příjem je několikamilionový. Jsou to jistě zasloužené peníze a odměna rodičům za to, že dítěti od pěti šesti let platili trenéra a téměř denně je vozili na trénink. Ne každé dítě má talent, fyzickou zdatnost, píli a ctižádost vyniknou, podaří se to jen nepatrnému zlomku hráčů a hráček. Ti jsou potom slavní a bohatí.

O přestávce prezidentské volby skoro v tom podivném rámusu zanikla událost, která se volbě prezidenta vyrovná. Poslanecká sněmovna vydala Andreje Babiše soudu, aby vyšetřil, jak to bylo s dotacemi na restauraci Čapí hnízdo u Votic. Než soud vydá nějaké rozhodnutí bude v čele vlády stíhaný politik. A potom možná i potrestaný politik, pokud bude jeho vina prokázaná. Byla by to legrace, kdyby Babiš řídil vládu z vězeňské cely.

Kam až se česká politika dostává je neuvěřitelné. Zítra začne únavný předvolební týden. Týden plný lží a nadávek. Osobně si myslím, že v případě Drahoše udělali čeští voliči chybu. Pověst vědce a prezidenta České akademie věd sice hrála u voličů ve velkých městech velkou roli, ale je těžké představit si ho na Hradě, i když je to pořád menší zlo než bývalý podnapilý prognostik.
Josef Zahradníček


pátek 19. ledna 2018

Před 40 lety byl v Německu vyroben poslední VW - brouk

Dnes je tomu 40 let co z pásu  automobilky Volkswagen v Emdenu sjel poslední VW-Brouk. Celkově bylo do 19. ledna 1978 v Emdenu vyrobeno 2,4 milionu kultovních aut Volkswagen s pojmenováním Brouk.

Navzdory tomu, že to nebyl automobil levný, neměl úsporný provoz, nebyl rychlý ani pohodlný, stal se hvězdnou světovou značkou.

Historie vozu začíná v roce 1933, kdy český Němec Ferdinand Porsche dostal od Hitlera úkol vyrobit osobní automobil vhodný pro všechny vrstvy obyvatelstva. Hitler požadoval karoserii podobnou československému vozu Tatra 87. Než se výroba vozu VW-brouk rozjela, přišla  2. světová válka a místo do brouků byly motory VW montovány do vojenských vozidel. Výroba se rozjela ve Wolfsburgu až po roce 1945. V roce 1955 už byl vyroben miliontý brouk.
Konstruktér Ferdinand Posche a  Brouk

V roce 1964 byl v Emdenu uveden do provozu nový výrobní závod Volkswagen, do kterého byla přesunuta výroba brouků. Z počátku bylo vyráběno 10 vozů denně. Továrna měla velký ekonomický význam pro Východní Frisko, kde se její zásluhou velmi zvedla životní úroveň. Odbyt jejích automobilů byl po celém světě, hlavně v Evropě a na obou amerických kontinentech. V té době nebyla žádná jiná značka tak rozšířena.

Po ukončení výroby v Emdenu, se VW*brouk začal vyrábět v Mexiku. Definitivně poslední Volkswagen se vzduchem chlazeným boxerovým motorem vzadu byl vyroben v roce 2003. Celkem bylo vyrobeno 21,5 milionu automobilů tohoto typu.

středa 17. ledna 2018

Jak si zemní vytápění představovali lidé v roce 1927

V oboru průmyslovém a národohospodářském nastane  nejdéle do  15 let převrat. Tepelná energie (síla, ráznost) rozžhaveného nitra naší země bude poháněti stroje na celé zeměkouli. Každý bude mít létající stroj.

​Jádro naší Země je tekuté, rozžhavené. Té teploty jest třeba prakticky a šikovně získati a využitkovati. Pára vycházející z nitra země může popoháněti stroje, dráhy a elektrárny. V severních Čechách kdysi pracovaly síly vulkanečné. Tam bude možno získávati teplo z naší Země. Vrtalo by se do hloubky 3 až 4 km, kde je taková teplota, která by vodu přeměnila v páru. Učenci budou se snažit učiniti z naší země přirozený jakýsi kotel.

Takové představy o budoucnosti měl učitel František Štufka (*1845) v roce 1927

pondělí 15. ledna 2018

Přímá volba prezidenta je velká zábava. Zahradníček komentuje.

V minulém svém komentáři jsem se zmínil o volbách, k čemuž mě vyprovokovalo chování prezidenta Zemana a jeho příznivců. Skončilo první kolo prezidentských voleb a je to pro mne šok. Smyslem takových voleb není nic jiného než rozdělit obyvatelstvo. Praha versus venkov a mezi tím další velká města.

Jako by nestačilo zabíjení lidí na silnicích, v chatových osadách i v domovech. Rok 2018 odstartoval několika masakry na silnicích a několika vraždami. Způsobuje to ta osmička na konci? Jsou lidé, kteří jsou schopni tvrdit, že tragédie jsou zásluhou Putina, jiní Babiše a moravští lidovci označí za příčinu všech dopravních nehod a zločinů Kalouska.  Morava prostě má pořád své strýčky Křópaly, kteří nemohou zapomenout na zlaté časy krojovaných šohajů a galáneček, kteří s legitimacemi SSM a s lahvičkami slivovice stoupali, za ochrany StB a církevních tajemníků, na Velehrad. Všechno bylo tak, jak má být, jak říkával nadporučík Mazurek v Černých baronech.

Zděsilo mě, co se může stát při lehkoatletických soutěžích. Rozhodčího zabila koule, kterou se závodí v hodu na dálku. Závodník ji nešťastně hodil k okraji výseče, z níž právě odcházel rozhodčí. Koule ho zasáhla do prsou, zřejmě do srdce, a na místě zemřel. Vzpomínám, že takové vrhačské koule se dříve válely na  většině lehkoatletických stadionů a školních hřišť. Taková koule lákala sice k nakopnutí, ale kopnout do 7 kg železa není nic příjemného, to si každý rozmyslel. Pokud v minulosti došlo ke zranění, tak snad tím, že padla někomu na nohu nebo vyvrátila ruku, ale že by někoho zabila, není mi známo.

O házení kamene těžkého jako vrhačská koule napsal kdysi povídku Karel Čapek. Vzteklý muž, který tím kamenem hodil po nějakém posměváčkovi za řekou, sice nikoho nezabil, ale podle strážmistra vytvořil světový rekord, a bez tréninku. Hod kamenem nebyl regulérní, navíc ho vztekloun nikdy nedokázal zopakovat- sotva kamen hodil doprostřed řeky - takže nový světový rekord nepadl.

U sportu zůstanu, protože mi před chvílí přišla SMS s nabídkou sázkové kanceláře, abych za nejméně 100 Kč každý den, až do konce měsíce, sázel na cokoli, že potom budu zařazen do slosování o 15 milionů. Ani nápad. Přišlo to ve chvíli, kdy skončila utkání anglické fotbalové ligy a velice mě zklamal Manchester City, což je taková anglická Viktorie Plzeň, která od léta také neprohrála. Vsadil jsem na remízu - a City téměř po půlroce prvně prohrál v Liverpoolu 3:4. Tomu se říká smůla.

V západní Evropě včetně Německa se hrají fotbalové soutěže celou zimu, která tam není o moc mírnější než u nás. A na stadionech tam bývá 40 tisíc diváků, i více. To je v českých poměrech neuvěřitelné, tady když za teplého počasí přijde na Slávii 14 tisíc lidí, tak se mluví o velké návštěvě.

Naši fotbalisté ještě soutěže nehrají, ale připravují se při různých přátelských utkáních. Než se Sparta v prvním utkání rozkoukala dal jí táborský mladík Vozihnoj dva góly. A to jméno rozvířilo diskusi. Jak může někdo s takovým jménem chodit a ještě hrát fotbal, proč se nenechá přejmenovat? Jsou jména různá. Pamatuji nějakého německého sportovce, který se jmenoval Vozipivo. Němcům to samozřejmě divné nepřipadalo, protože to nedovedou přeložit. Zato v minulých českých prezidentských volbách dovedli přeložit jméno kandidáta Diensbiera a hrozně jim toto jméno bylo k smíchu. Deputátní pivo. Zřejmě se v německy mluvících zemích nepoužívá. Upravit jméno je prý možné i u nás.
Josef Zahradníček  

sobota 6. ledna 2018

Devět kandidátů a zelená tráva v lednu. Zahradníček komentuje

Teplý začátek roku, zelená se tráva a začíná komedie zvaná volba prezidenta. Devět kandidátů. Novináři a různí politologové a komentátoři, jichž přibývá neuvěřitelným způsobem, se předhánějí v tom jak co nejvíce rozdělit obyvatelstvo. Hlavy fanatických žroutů politiky se začínají rozpalovat do červena, oči plné krve, jejich ruce se třesou touhou uchopit protivníky za krk a škrtit a škrtit.
New York 2018

Pokud vynechám Zemanův chrapounský vánoční projev se zatnutou pěstičkou a následující ohlasy, tak můžu konstatovat, že jsme vánoce a konec roku přežili v pohodě. I to počasí se jaksi umoudřilo a stáhlo k středomořskému průměru. Zato v Americe mají zimu, až jsou z toho vyděšení. Když jsem včera viděl záběry z New Yorku, kde lidé nechali čtyřkolové miláčky zasypané sněhem a vydali se pěšky za svými povinnostmi, napadlo mě, co by takové množství sněhu udělalo v českých krajinách, kde už vyrostla generace, pro kterou je  chůze něčím nepředstavitelným.

Včera přepadli ve Vratislavicích obchod a zabili prodavačku. V mediích se objevila jen nepatrná zmínka, důležité jsou volby, navíc se jedná o zabitou cizinku, takže dokonce mnozí čtenáři ve na Novinkách zajásali. Tak daleko to česká novinářská etika dopracovala, lidský život má různou cenu. 

Zažil jsem sice několik vydatných zim, ale jedna mi zvlášť, tak jako větší části mé generace, utkvěla v paměti. Byla to zima na začátku roku 1979. Večer na Silvestra bylo teplo +10°C. Tehdy se ještě na Sivestra nestřílelo, jen pilo a tancovalo s kulturních domech a hospodách, nebo koukalo na televizi, takže co se děje venku  nikoho moc nezajímalo. Mrznout začalo na Nový rok asi ve 4 hodiny ráno. A pěkně zostra. V 8 hodin už bylo na teploměru skoro  minus 15 stupňů a pořád přituhovalo. Novoroční mrazivé dopoledne  bylo poznamenáno zamrzlými auty u kulturních domů a hospod a jejich roztahováním a odtahováním. To zatím byly maličkosti, pokud mráz neroztrhal bloky motorů, neboť Fridex býval neúměrně drahý a všeobecné se ještě nepoužíval. Večer už bylo minus 20 stupňů. Protože na Nový rok se v nikde nepracovalo, a většinou netopilo, zamrzly tovární haly a v úřadech ústřední topení.

 Veselo tedy bylo, když v úterý 2. ledna 1979 lidé nastoupili do promrzlých pracovišť. Většinou se s tím nějak vyrovnali, pokud mráz nadělal škodu, měl ji na krku vedoucí.  Až do konce ledna 1979 noční teploty klesaly pod -10°C, denní byly okolo -5°C.

Země byla závislá na uhlí, a to zamrzlo všude. V povrchových dolech rypadla, pásy, a ostatní technika, na železnici stálo 7.500 vagónů naložených zmrzlým uhlím, které nebylo možné vyložit. Tím byly postižené hlavně elektrárny a teplárny, které zásoby rychle vyčerpaly. Navíc zamrzly náhony k vodním elektrárnám. Začalo plošné vypínání elektrického proudu, mnoho podniků muselo zastavit provoz.  Od 6. ledna bylo omezeno vysílání televize. Vysílal jen 1. program, a to v době od 19 do 23 hodin. 8. ledna bylo zastaveno ve všech školách vyučování, začátek pracovní doby byl na všech pracovištích  od 8 hodin ráno.

Dneska by nějaká krutá zima vládu asi moc netrápila, protože je skoro téměř všechno zprivatizované, tedy by boj se zimou byl záležitostí majitelů. A pro ty statisíce státních úředníků by se teplo určitě nějak vyrobilo.

Úředníci se stali symbolem současného života.  Každý rok nejen zničí  tisíce českých firem, ale připraví o ohromné finanční částky statisíce občanů, kteří se nedokážou orientovat v zákonech a úředních předpisech. Za bagatelní prohřešky se dnes ukládají drakonické pokuty, podle jejichž výše jsou úřednici odměňováni. Bezohledný postup údajně zaměřený na keťase a kulaky má u nás dlouhou tradici, doplatí na něj více bezbranných a poctivých lidí než podvodníků.

Máme prý vládu a úřady, jaké si zasloužíme, koho jsme si zvolili. Když vyhrají volby Babiš a Zeman svádí se to na nízkou účast voličů s jinými názory, než mají milovníci autoritářského vládnutí, kteří jsou v docházce do volebních místností  ukázněnější.

Mladí lidé prý k volbám nechodí. Já mám jiné zkušenosti. Mladí k volbám chodí nejméně tak jako staří, ale bez rozmyslu volí lidi, kteří jsou jim z nějaké momentálního módního hlediska sympatičtí. Proto dnes už nesedí ve sněmovně lidé z VV nebo Lidem, ale módní Piráti a okamurovci. Takoví voliči se nezaslouží nic jiného než vládu pevné ruky Vůdce Babiše s propitým Zemanem, hájícím spíše Putinovy než české zájmy?  Hesla "Pryč, od Vídně," "Pryč od Říma," "Pryč od Berlína," byla nahrazena heslem "Pryč od Bruselu."  Směr Moskva a autoritářská střední Asie.                                           
Josef Zahradníček

čtvrtek 4. ledna 2018

Puč v KSČ 4. ledna 1968

Odvoláním tehdejšího prezidenta Československa Antonína Novotného z funkce prvního tajemníka ÚV KSČ a zvolením 5 . ledna 1968 Alexandra Dubčeka na jeho místo prakticky začalo tzv. Pražské jaro. Pokus o tzv. socialismus s lidskou tváří“ však v srpnu 1968 zastavila invaze armád Varšavské smlouvy vedených Sovětským svazem. Potom v Československu začalo depresivní normalizační období.

Přestože změna v KSČ začátkem ledna 1968 veřejnost, a hlavně řadové  členy strany, značně překvapila, byla vyústěním několikaletého vývoje. Podhoubí k "obrodného procesu" v KSČ se uchytilo už na začátku 60. let a souviselo s kritikou poválečného stalinismu , celkovým mezinárodním uvolněním politické atmosféry a novou ústavou, podle níž země přešla z lidové demokracie na socializmus. V té době se ovšem KSČ začala potýkat s generačním problémem, jevem, který doprovází lidstvo od nepaměti. Vedení KSČ bylo v rukou předválečných komunistů v čele s Antonínem Novotným, což dráždilo různá nově vyrašená názorově odlišná křídla ve straně, tvořená převážně mladšími a vzdělanými komunisty. Změnu ve vedení KSČ  však v lednu 1968 vybojovala zvláštní složka strany, kterou byla Komunistická strana Slovenska (KSS), jež v Bratislavě měla svůj jakoby autonomní aparát. V čele stál Alexander Dubček podporovaný dalšími slovenskými politiky včetně Gustáva Husáka.

Prezident Antonín Novotný nebyl kovaný poválečný stalinista, jak mu je od roku 1968 přisuzováno, jinak by nezastavil politické procesy, nevyhnal sovětské poradce, nepropustil politické vězně, nenechal vyšetřovat zločiny StB a výrazně neuvolnil ruce vědě a kultuře a neumožnil pokusy zavádět tržní hospodářství. Jedenáct let, 1957 až 1958, když byl Novotný včele státu je možné považovat za léta soustavného všestranného rozvoje Československa, což s výjimkou začátku Masarykových dvacátých let až do současnosti je opomíjená okolnost. Novotný působil jako suchý kladeč věnců a zdaleka nevyužíval a nezneužíval pozici nejmocnějšího muže v zemi, byl však tvrdým zastáncem pořádku a kázně v KSČ. 

Novotný prosadil přísnou centralizaci Československa, odmítal autonomii a přednostní ekonomický rozvoj Slovenska, na úkor českých krajů. Toto byl důvod, proč se na Slovensku mluvilo o pokračování prvorepublikového útlaku Slovenska, i když Slovensko nikdy předtím tak velký hospodářský rozvoj jako za Novotného nezažilo.

 Slovenští komunisté vedeni Dubčekem získali na svou stranu i některé mladé komunisty v českých zemích a společně  s nimi 4. ledna 1968 provedli v KSČ puč proti Novotnému. Ten sice uvedl v pohotovost bezpečnost i armádu, ale vzhledem k doposud formálním až napjatým vztahům s Brežněvem si asi uvědomil, že zásah proti Slovákům by mohl uvést do pohybu  i sovětskou armádu, která na příležitost usadit se v Československu čekala už od nástupu Brežněva k moci. Novotnému se několikrát předtím povedlo sovětskou armádu z Československa vypakovat, když se tady, po různých cvičeních a jiných záminkách, chtěla usadit natrvalo.

Lednový puč v KSČ měl důsledky, s nimiž Dubček a celá KSČ nepočítali. Uvolnilo se napětí mezi lidmi, mládež volající po socializmu s lidskou tváří se spojila s generací, která si přála návrat před únor 1948 nebo dokonce před rok 1938. Českoslovenští komunisté začínali ztrácet půdu pod nohama, situace se vymykala z ruky i Dubčekovi, který unesen nadoblačnou popularitou si to nepřipouštěl, žil pod dojmem, že za ním a všemi komunisty stojí celá česká a slovenská veřejnost. Brežněv, který měl informace od velkého množství zpravodajů pohybujících se mezi lidmi v Československu, byl jiného názoru. Obával se, že KSČ by nemusela další situaci ustát, a tím by mohl mocenský vliv Moskvy v Praze skončit. Využil Dubčekovy slabosti a rozhodl se uskutečnit to, čemu dříve vždy zabránil Novotný. Měl konečně důvod umístit sovětskou armádou na československé území - a to s celou ruskou velmocenskou parádou.

Je samozřejmě nemožné odhadnout, jak by pokračoval vývoj, kdyby nedošlo k sovětské okupaci. V plné síle v roce 1968 ještě byla generace, která po únoru 1948 přišla o majetek našetřený mnoha generacemi, přišla o zaměstnání i postavení ve společnosti. Nejméně 1 milion lidí bylo z politických důvodů nějak potrestáno. Tito lidé by se nespokojili  se socializmem s lidskou tváří, ti chtěli vrátit, co jim patřilo, a chtěli spravedlivý trest pro ty, kteří jim ublížili a okradli je. Revoluce nepřicházela v úvahu, protože komunisté zcela ovládali armádu a bezpečnost. Volby? Vznik nových politických stran byl na spadnutí, tedy i pořádání svobodných voleb. A po volbách se  změny uskutečňují nekonečně dlouho. Vzhledem k podpoře, jakou tehdy měl Dubček, asi by ani po svobodných volbách nebylo možné KSČ zlikvidovat, možná ani ji dostat do opozice. Nastala by asi velká tlačenice, bez zásahu zvenčí by zřejmě nakonec demokracie zvítězila, ale nebylo by to zadarmo a bez bolesti jako v roce 1989.  
  

neděle 31. prosince 2017

Přichází rok s tragickou osmičkou na konci. Zahradníček komentuje

Nemám rád poplašné zprávy českých novinářů, kterým dělá nesmírné potěšení, když můžou napsat jaká omezení, daně a zvýšení cen občany v příští roce čekají, přesto se tentokrát k pesimistům přidávám. Zatím nevím o žádné katastrofě, ale tuším jí podle osmičky na konci letopočtu. Toto číslo v uplynulých sto letech většinou moc toho dobrého nepřineslo. Evropě, Zemi české, ani mně osobně.

V roce 1918 skončila první světová válka a poraženému Německu byly nadiktovány tak potupné mírové podmínky, že se tam zákonitě muselo vytvořit podhoubí pro růst těch nejhorších forem rasizmu a nacionalizmu. Ani v vznik Československa nebyl jen v rytmu Masarykovy demokracie, jak se jednostranně doposud píše. Jak se domů vraceli zajatci načichlí bolševizmem z Ruska, tak přibývalo stávek a demonstrací. Než stačili sociální demokraté procitnout z vítězství nad "Vídní a Římem," drželi je u krku komunisté. Podařilo se komunisty sice zahnat do opozice, když si vytvořili  vlastní stranu, ale rudý mor se uchytil, přežíval a přežívá až do současnosti. Náznakem toho, co lidi čeká, byl v roce 1928 projev opilého Gottwalda, že komunisté jezdí do Sovětského svazu učit se jak zakroutit demokratům krkem.

Rok 1938 není třeba moc připomínat. Mnichovská konference. Uražený prezident Edvard Beneš odvolal mobilizaci, předal okleštěné Československo Háchovi a odjel do Francie. A v roce 1945 se vrátil jako hrdina, aby potrestal ty, kteří se vysmívali jeho zbabělosti. Nejen to, E. Beneš dobrovolně vlezl do Stalinova chomoutu, a tak v roce 1948 už mu nezbývalo než předat zemi komunistovi Gottwaldovi a odjet do Sezimáku.

Rok 1958 byl tragický pro mne osobně, když mi KSČ a MNV zabránili pokračovat  ve studiu, a když dva příbuzní rolníci kvůli nesplněným kontingentům byli ve vězení a dva příbuzní kvůli návštěvám kostela propuštěni z práce. Pro Československo, a především pro české zemědělství, byl rok 1958 tragický tím, že byla prakticky dokončena kolektivizace, zničen tisíciletý řád rolnické společnosti.

O sovětské okupaci Československa v roce 1968 už je skoro také zbytečné psát, vše skoro bylo už probráno v mediích a téměř nikomu už nevadí, že je zde spousta lidí, kteří s okupací souhlasili a svůj souhlas by zase rádi zopakovali. V příštím roce si snad  kulaté výročí srpnové tragédie připomeneme ještě důstojně, i když podle toho, co se děje v české politice a v celé české společnosti, mám obavy, že se může zase slavit srpen 68 třeba jako Den vystoupení z EU - den vítězství nad prohnilou západní demokracií.

Demokracie jistým skupinám lidí vždy vadila. První slova o tom, kam by tyto skupiny chtěli ČR zavést, v roce 2017 zazněla už v Poslanecké sněmovně  PČR "Židi, homosexuálové a cikáni do plynu."  Rasizmus, nacionalizmus, násilí, totalita. Ještě větší tragédií je, že sněmovna nejen autora výroku okamžitě nepředala policii a soudu, ale ani se proti výroku jako celek neohradila, jen pár poslanců nesměle zaprotestovalo. A noviny? Oznámily to v podstatě jako senzaci - naději na lepší zítřky.

 Po 27 letech od listopadu 1989, kdy jsme se zbavili jedné totality, volíme totalitu novou. Rozhodující události roku 2018 budou zřejmě prezidentské volby. Pokud  na Hradě zůstane Zeman - což je vzhledem k násilnickému založení velké části voličstva pravděpodobné - máme se na co těšit. Ústava, zákony, demokracie, všechno skončí v hradních kanálech.

Neustále jsme ze strany politiků a novinářů zavalováni slovy o tom, že žijeme v nesvobodnější době. Co je to za svobodu, když přichází, jeden zákaz, jedno úřední oznámení, za druhým? V tomto se nejedná jen o českou specialitu. Německým drahám nestačí už jen zákaz kouření ve vlacích, nyní rychle přicházejí se zákazem pití alkoholu ve vlacích. A nejen pití. Už pouhé otevření lahve je trestáno pokutou 40 eur. Kde jsou doby, kdy u nás při zastavení vlaku na každém větším nádraží pobíhali po peronech prodavači s načepovanými kelímky piva. Kiosky s pivem byly téměř na každém nádraží.

Že zmizeli z perónů prodavači občerstvení, není jen pohrdání cestujícími, ale zřejmě souvisí se zákony. Dnes, než by prodavač piva či horkých párů vytiskl účtenku, byl by vlak pryč. Oni ty  mašinky jsou někdy líné, jak jsem se v pátek přesvědčil v Uhelném skladu. Paní pokladní chvíli čekala, potom bouchla pěstí do stolu a zvolala "Polez Babiši!" A Babiš-účtenka z pokladny vylez.
Josef Zahradníček

pondělí 25. prosince 2017

Ježíška jsme si vzít nenechali, i když ho moc neznáme

Kdy se narodil Ježíš Kristus se ví docela přesně. Letos je to už 2017 let. Dobu, kdy se začaly slavit narozeniny Ježíše Krista asi nikdo přesně neví. V českých zemích se určitě slavily v 18. století, ale jsou poměrně přesvědčivé domněnky, že toto období už zde slavili Keltové. 

V roce 1918 byly Vánoce slavené jen pár týdnů po vzniku samostatného Československa. Většina domácností se v té době potýkala s nouzí po první světové válce, a tak přišlo vhod doporučení: „Ke všem pohádkám, co jich máme, budeme vyprávět dětem o tatíčku Masarykovi. “

O třináct let později už zažívalo Československo konzumní Vánoce se vším všudy. Jako ten nejlepší dárek pod stromeček se nabízelo prakticky cokoliv. Stědrý den ovšem nebyl až do poloviny 60. let minulého století dnem pracovního volna.

 Dalších 30 let bylo pro české vánoce nepříznivých. Nejprve vyvrcholila v roce  1933 hospodářská krize a po ní přišel za protektorátu německý útok na  křesťanské Vánoce. V roce 1938 bylo ve školách v Německu zakázáno dětem oslavovat narozeniny Ježíše Krista. Nacisti slavili svátek slunovratu. Když pak došlo k vypuknutí války, snažili se 24. prosinec pojímat jako svátek padlých a rozsvěcení vánočních svíček prezentovat jako světlo za zemřelé. 

Snaha nacistů vnutit protektorátu Vánoce jako svátky uctívání padlých německých vojáků se ovšem minula účinkem. České země si svou tradici uhájily a vánoční svátky přežily okupaci bez úhony, i když štědrodenní večeře bývaly chudší, zvláště ve městech. 

Po druhé světové válce to nejdříve vypadalo optimisticky. Před Vánocemi v roce 1947 noviny předvídaly, že v příštích letech na vánočním stole nebude chybět čerstvé jižní ovoce. Po únoru 1948 bylo najednou všechno jinak. O pomerančích, banánech a reklamách na vánoční dárky nemohla být ani řeč. Místo nich pracující lid dostával oznámení o přídělovém lístkovém systému. 

Rok 1953 byl první, ve kterém mohli Češi prožít Vánoce u televize. Program to byl chudý, jako po půl roku staré měnové reformě byla většina domácností. Od 15:00 hod dětský vánoční pořad ,Veselá překvapení pod vrkočem‘. 

Na počátku 60. let se české Vánoce vyprofilovaly do svátků velkého konzumu. V obchodech bylo  více zboží, rozšiřoval se televizní program a vše od té doby běží podle písně Zdeňka Borovce a Jaromíra Vomáčky "Vánoce, Vánoce přicházejí," nazpívané dětskou zpěvačkou Magdou Hrnčířovou:  
A když sní se, co je v míse,
televizor pustíme,
v jizbě dusné všechno usne
k blaženosti mé.

České Vánoce přežily útoky z Berlína i z východu, vedené v 50. letech dědou Mrázem, a také v 90. letech silné západní nájezdy Santa Clause. Ježíšek sice u nás nebyl nacisty, komunisty ani polistopadovými ateisty úplně zašlapán do země, ale větším symbolem současných Vánoc je předvánoční nákupní horečka, dárky  vítané i nevítané, pracovní volno s kaprem, bramborovým salátem a spoustou dalšího jídla a pití. To jsou hlavní vánoční zvyky, které se v 60. letech  minulého století rozšířily do většiny českých a slovenských rodin a zastínili Ježíška. 

neděle 17. prosince 2017

Vánoce přicházejí, zpívejme... Zahradníček komentuje

Dnes už čtvrtý den máme novou vládu, která vyvolává rozpaky mezi politiky všech stran. Vláda je menšinová, spoléhá na podporu komunistů a okamurovců a není si jistá podporou sněmovny. 

Přikláněl bych se k názoru, že by vláda měla dostat prostor a čas ukázat, co dokáže, kdyby ve vládě nebyli ministři, kteří už předvedli, že toho moc neumí. Na ministerstvu dopravy zůstal Ťok, za něhož bylo během čtyř let postaveno celých 14 kilometrů dálnic. To je tedy úspěch! Za stejnou dobu bylo ve třicátých letech v Německu postaveno 5.000 km dálnic. A bez výkonné mechanizace, jaká je k dispozici v současnosti.

Nedávno přivedli Rakušané vídeňskou dálnici k Mikulovu, druhá rakouská dálnice od Lince, se spoustou tunelů, končí poblíž Dolního Dvořiště. Z české strany jsou zatím jen vzdálené náznaky, že by mohlo někdy dojít k napojení. Peníze ovšem z Ťokova ministerstva tečou kamsi a tečou, a zřejmě se nic nezmění.

Rovněž rozvoj železnice se zastavil. Německé dráhy dokonce se rozhodli nepouštět přes české území rychlíky z Berlína na Vídeň, protože zjistili, že po delší trase přes Bavorsko se do Vídně dostanou za kratší dobu.

Ve vládě je nadále Šlechtová, dokonce se stala ministryní obrany. Dříve byla ministryní pro místní rozvoj a měla v kanceláři dvě rakve. To snad nevyžaduje další komentář. Armáda se má na co těšit.

Můj komentář si nezaslouží  ani sjezd fašistů v Chodově, ani reklama ČESKÝCH DRAH na zájezd do Vídně. U vlaku zůstanu, neboť v tomto týdnu jsem cestoval a porovnával cestování před padesáti lety a dnes. Přiměli mě k tomu mladí lidé v ranním vlaku, kteří zoufale ťukali do mobilů. Seděla tam nedaleko mne slečna, která během 20 minut jízdy vystřídala tři různé mobily. To je nad mé chápání. Asi má bohatého papínka. Je sice dnes ve vlaku ticho, ale jaksi smutné ticho. Před těmi padesáti léty se ve vlaku hlavně hrály karty. A ty se hrát bez křiku nedají. Kartami se zabíjela půlhodina či hodina cesty do práce či do školy. Tehdy  ještě byly vagony, s dřevěnými sedadly, rozdělené na kuřácké a nekuřácké - a ke kartám patřila cigareta, takže kuřácká oddělení bývala plná.

Studenti  a učňové ve vlaku měli zakázané jak kouření, tak karty, měli způsobně sedět, případně držet učebnici a učit se. Některé průvodčí na to zvlášť úzkostlivě dbaly. Patrně to byla nějaká zvláštní drážní instrukce, nebo jen výmysl těch dam v modrých uniformách. Jedna průvodčí karty zabavovala. Jednou nám při hraní  "dudáka", "cvika" nebo "prší" karty zabavila. Tím jsme pokládali záležitost za vyřízenou. Druhý nebo třetí den přišla zhurta a chtěla "Červené eso, červené eso v těch kartách chybí, kdo ho má, tak ho navalte!" Samozřejmě nikdo ho neměl, všichni se tvářili nechápavě. Když odešla vypukl smích, došlo nám, že karty zabavuje kvůli tomu, aby si ajznboňáci někde ve skladu mohli zahrát. Eso chybělo, protože jeden spoluhráč švindloval a měl ho právě, když přišla průvodčí a karty zabavila, někde v rukávu.

Před několika dny se objevila zpráva, že ve Francii bude od příštího školního roku zakázané nošení mobilních telefonů do škol. Jak toho u těch žáků a studentů na mobilech závislých dokážou, je záhadou. Kontrolovat batohy a tašky? K smíchu. Za mých školních let se nosily aktovky, diplomatky a sportovní pytle. Jeden spolužák dlouhou dobu míval v tašce pistoli a hrst nábojů. Celá třída to věděla, nikoho ani nenapadlo to někde hlásit. Nedovedu si to představit v současné škole, i když bývalý ministr vnitra chovanec by to asi pochválil.

Předvánoční šílenství vrcholí. Obchod nabízí možné i nemožné, zákazníci podléhají nabídce. Kupují a kupují, i když mají prázdné kapsy a musejí si půjčovat. Někteří řidiči aut se řítí po parkovištích, aby potom s nákupními vozíky běhali jako o závod po obchodě. Aby snad jim to někdo nevykoupil. Vypadá to jako pozůstatek socializmu, kdy některého zboží moc nebylo, takže kdo zaváhal, nekoupil.  Proč spěchat dnes, když o zboží není nouze?
Josef Zahradníček     


čtvrtek 14. prosince 2017

Proč musel zemřít Heydrich

Uplynulo už sedmdesát pět let od smrti Reinharda Heydricha, přesto jméno tohoto muže se stále objevuje v mediích, literatuře, filmu i v diskusích politiků, historiků profesionálů i laiků. Kariéra muže, nepochybně válečného zločince největšího kalibru, skončila zřejmě před svým vrcholem. Vzhledem k Heydrichově houževnatosti moc nechybělo, aby toho vrcholu dosáhla. 
Heydrich (uprostřed) s elitním pražským gestapákem Josefem Böhmem a státním tajemníkem K.H.Frankem
Vetřít se do Hitlerovy přízně jistě Heydrichovi nedělalo velké problémy. Všechny brány a dveře mu otvírala "židovská otázka", jak nazýval nenávist k židovskému obyvatelstvu.  To stačilo, aby se u Hitlera zapsal na přední místo oblíbenců. Stačilo intenzivně se zapojit do plánů na odstranění Židů z Evropy. Společně se svým šéfem, vypočítavým a bezcitným byrokratem Heinrichem Himmlerem, a s horlivým vykonavatelem nejodpornějších příkazů Adolfem Eichmanem zorganizoval masové vyhlazování Židů. Heydrich byl Himmlerovým zástupcem u vojsk SS a šéfem Říšské bezpečnostní služby včetně gestapa. Heydrich řídil navíc SD, poloilegální zpravodajskou službu SS, která měla agenty po celém světě a byla jakýmsi kontrolorem ostatních nacistických zpravodajských služeb. Toto se patrně Heydrichovi vymstilo. Žárlivost mezi říšskými zpravodajskými službami přešla v tichou válku.

Kdo byl iniciátorem atentátu na Heydricha se neví, ale veřejným tajemstvím je, že příkaz vyšel od exilového prezidenta Edvarda Beneše. Toho Beneše, který v londýnském zátiší kul plány jak se pomstít agrárníkům za to, že ho po Mnichovu obvinili z vlastizrady (slibovaná pofidérní pomoc spojenců), a protektorátnímu prezidentovi Háchovi za to, že přijal funkci, která po Benešově odchodu měla patrně zůstat neobsazena. Beneš nikdy nepřiznal, že on dal pokyn k atentátu,  kvůli němuž byly vypáleny Lidice a popraveno 1300 lidí. Notorický salónní intrikán Beneš nemohl v Londýně tušit, co je to nacistický teror, natož kdo je to Heydrich. Jak uvádí Miroslav Ivanov v knize Atentát na Reinharda Heydricha bylo v Londýně o atentátu rozhodnuto 4. října 1941, tedy pět dní po Heydrichovu příchodu do Prahy. Heydrichův příchod do Prahy odstartoval sérii doposud nevykonaných poprav a urychlil spoustu rozsudků. To však od lidí z pražského odboje ještě nemohl Beneš v Londýně vědět. Mohl to však vědět, prostřednictvím šéfa československé zahraniční zpravodajské služby plukovníka Františka Moravce, od britské zpravodajské služby, která udržovala jisté kontakty s Abwehrem.

Skutečnost, že muži, kteří měli být kvůli provedení atentátu vysazeni na české území už 10. října 1941 byla na akci připravováni už dávno před Heydrichovým příchodem do Prahy, napovídá, že nepřímý podnět  k atentátu (vytypování osoby) dostali Britové někdy koncem léta 1941 přímo z Berlína. Chorobně ctižádostivý Heydrich nebyl pro svou neupřímnost u ostatních pohlavárů v NSDAP oblíben, čemuž přidávaly sílu signály, že má ambice vést stranu a stát se tak nástupcem brzy svrženého Hitlera. Mnoha významným lidem včetně Himmlera, kteří byli přesvědčeni, že o nich Heydrich shromažďuje informace, se proto ulevilo, když se Hitler rozhodl Heydricha poslat do Prahy. A ještě více se ulevilo po zprávě o jeho smrti.
 
Heinrich Himmler
Lze však vyloučit, že o Heydrichových ambicích věděl Hitler, protože by k jeho odstranění použil svůj způsob, který by Hitlerovi prospěl - jakým kdysi odstranil třeba Röhma, a nepředhodil by ho Angličanům, aby ho zabili v Protektorátě.  Heydrich byl Hitlerovým oblíbencem. To zřejmě nejvíc vadilo Himmlerovi. Jediným důvodem vyslání Heydricha do Prahy nebylo asi jen zavedení přísnějšího režimu, ale  - a to asi hlavně - urychlení likvidace Židů, včetně zřízení ghetta v Terezíně.

Atentát  se nakonec zdařil, i když nikoli přesně podle plánů londýnského velení. Muži určení k provedení atentátu zřejmě byli na úkol dobře připraveni, ale v podmínkách předmnichovské republiky či neokupované Anglie. Proto přicházely jedna nepříjemnost za druhou. Zranění Svobody při výcviku a nahrazení Kubišem, výsadek na špatné místo v zatemněném protektorátu, zaseklý náboj v Gabčíkově samopalu atd. Ani Kubišova bomba nenašla přesně cíl.

 Heydrich byl zraněn, ale zranění nebylo smrtelné. Vyžadovalo však okamžitou operaci. Českým lékařům nebylo dovoleno operovat. Operaci tedy provedli němečtí lékaři Walter Dick a Josef Hohlbaum, a provedli ji dobře. Druhý den přijel z Berlína Himmlerův lékař Karl Gebhardt, který oznámil, že je pověřen Heydrichovým ošetřováním. Zatímco K. H. Frank , toužící si u Hitlera vymoci pochvalu a vyšší funkci, za pomoci gestapa rozpoutal  v Protektorátě pekelný teror, Heydrichův stav se začal zlepšovat. 3. června 1942 Heydrich už neměl žádné znatelnější potíže, podle německých lékařů jeho zdravotní stav byl stabilizován, a za přítomnosti dr. Gebhardta normálně obědval. 4. června ráno Heydrich nečekaně zemřel. Proč?

Jak uvádí Vladimír Liška v knize odhalená tajemství Protektorátu, zmizel Heydrichův chorobopis i pitevní protokol. Proč?  Po válce se vyrojila spousta úvah. Byla příčinou úmrtí infekce, otrava krve, plicní embolie, infarkt či dokonce šok a strach, když si Heydrich uvědomil, co se stalo a ještě by se mu mohlo stát. Jedna lékařská zpráva (prof. Herwig Hamperl a Günther Weyrich) uváděla poškození orgánů bakteriemi či jedem, který se do těla dostal střepinou z otrávené bomby. Střepina která Heydricha zranila, ovšem nepocházela z bomby, ale z Hedrichova auta.


Jistou stopou je informace z nemocnice Na Bulovce o zmizení morfinu během Heydrichova ošetřování. Není znám pitevní protokol, nemůže být známá přítomnost morfinu v Heydrichově těle. Pokud by tam byl, dostal by se tam úmyslně. Jediným, kdo by o tom měl věděl, byl dr. Gebhardt,  bez jeho přítomnosti k Heydrichovi nikdo nesměl. 3. června Gebhardt informoval Himmlera o zlepšení Heydrichova zdravotního stavu. Toto nemuselo Himmlera potěšit a mohl svému věrnému lékaři nařídit, aby další zlepšení stavu nepřipustil a nějakým jiným vhodným způsobem splnil úkol, se kterým byl do Prahy poslán: Heydrich neměl atentát přežít. Smrt způsobená zraněním při atentátu byla tím nejjednodušším způsobem, jak se ctižádostivého soukmenovce zbavit.

O konci statečných mužů, kteří byli vysláni provést atentát, toho už bylo napsáno a nafilmováno mnoho. Zmizel nejen Heydrichův chorobopis, pitevní protokol, ale také Heydrichův archív, patrně s údaji o sledování vysoce postavených říšských osob.  Prezident Beneš zemřel dřív, než mohl být podroben vyšetřování komunistické bezpečnosti. StB by však skutečnou pravdu stejně nezveřejnila, protože západní odboj byl 40 let zlehčován a utajován. Takže se o důvodu k atentátu a příčině smrti skutečnou pravdu nikdo nedozví. Je možné se jen dohadovat a doufat, že by se někdy po roce 2045 otevřely ruské a americké archívy a našlo by se něco ze ztracených dokumentů.  (Stanislav Tomáš)
Kopírování textů i obrázků je možné s podmínkou, že se uvede jako zdroj Rozhledy 010.