Google

Fotogalerie

Prohlížeč se objeví po kliknutí na obrázek.

neděle 6. srpna 2017

Ke žním patřívalo pivo. Zahradníček před hospodou.

Posledně jsem se zmínil o povinném mlácení obilí, dodávkách a perzekucích v roce 1953. Z dnešního pohledu to bylo hrozné, ale tehdy se tím lidé v zemědělství příliš netrápili. Jednala se většinou o rolníky, kteří pamatovali bídu za  1. světové války, rekvizice obilí ve 20. letech, kontroly zásob za německé okupace na to navazující tlaky komunistických orgánů. Lidé na vesnicích si během útlaku vypěstovali velkou skromnost, odolnost a schopnost vzdorovat a překonávat problémy

Rolníci se přizpůsobili i násilí v 50. letech. Věděli, že prostředí k prosperitě sedláka skončilo v únoru 1948, proto se snažili hlavně přežít i za cenu švejkování. Kývali, souhlasili, pracovali, jak byli zvyklí od narození, ale snažili se být průměrní, neutrální. Ne všem se to dařilo, stačilo si v hospodě pustit ústa na špacír, a hněv pracujícího lidu se projevil soudní žalobou.

Ke žním patřívala žízeň. Pracovat a potit se na slunečním žáru vyžadovalo příjem tekutin. Někteří se chodili napít ke studánkám, kterých dříve bývalo hojně, i když v nich žáby kuňkaly. Většinou nosili sebou na pole konvičky s vodou, někdy mírně osolenou a okyselenou. Pivo a limonády se v 50. letech pily skoro jen v hospodách. Pokud nosili sebou na pole pivo, tak si ho nechávali natáčet do přinesených litrových lahví. Ty se dávali chladit do potůčku, nebo již zmíněných studánek, nebo jen pod snopy. Doma lidé dávali pivo chladit do sklepů-říkalo se, že ze sedmého schodu chutná nejlíp (víc schodů do sklepa obyčejně nebývalo).

Jak plynul čas, tak se měnil způsob občerstvování během žní. Pivo se v 70. letech ještě nepasterizovalo, takže v létě a na podzim jeho trvanlivost se krátila na dny a hodiny. Protože zásluhou horka stoupala žízeň, pivo chtěli i ti, kteří se ho jinak ani nenapili. Když bylo v hospodě čerstvé pivo, večer za horkých žní se tam nahrnuli traktoristé, kombajnisté, chataři a jiní dovolenkáři a mladí i staří domácí žíznivci a pilo se tak dlouho, dokud pivo nedošlo. Obyčejně nechyběla nějaká harmonika, vozembouch nebo kytara. Druhý den byla  hospoda na suchu - pivovary nestačily vařit, ČSAD nestačilo rozvážet. Kombajnéři se do poledne, než uschla rosa, probrali z únavy, a žně mohly pokračovat.

Zvlášť na vesnicích trpěli denní návštěvníci hospod z řad dělnictva, kteří pili bez ohledu na teplotu a roční období. Nezbývalo než sednout na kolo - jinak se do hospod lidé nedopravovali - a vydat se do sousední vesnice. Když tam byla hospoda na suchu tak do další, třeba do sousedního okresu.

Kabiny zemědělských strojů v 70. letech nebyly klimatizované, takže se jednalo o skleníky, které řidiče chránily pouze před prachem a osinami. A tam bylo potu a žízně ještě víc než při sečení kosou. Proto se obsluhy strojů střídali. Ti, co právě neřídili, se občerstvovali. Voda nebo limonáda je dobrá pro děti, ale pro zpocené chlapy je to krutý nápoj.  Záchranou byly přepravky s pivem. Sklizeň úrody bývala politická záležitost, proto se vše dělalo pro občerstvení kombajnistů a traktoristů. Tak jsem jednou podvečer spatřil v širém lánu skupinu asi deseti chlapů s lahvemi v rukou, držící se okolo krku a vyzpěvující, zatímco jejich už občerstvení parťáci nedaleko za volanty kombajnů bojovali s úrodou.

V letošní létě media žehrají na horko a vyhrožují globálním oteplením a suchem. Mají pravdu, že nějaké teplotní rekordy jsou naměřeny, ale neřekl bych, že je to nějaký velký extrém. Vedra a sucha bývala i v minulosti. V některé středověké kronice je uvedeno, že v době sucha se v Praze dala přejít Vltava skoro suchou nohou. V době vzpomínaných 70. letech, myslím rok 1975, bylo sucho, že vydala vláda zákaz kropení ulic, zalévání zahrádek a mytí motorových vozidel.
Josef Zahradníček

čtvrtek 3. srpna 2017

Veleba nemá rád muslimy. Zahradníček se ani nediví.

Senátor Jan Veleba (SPO) řekl, že mu černoch na reklamě Lidlu nevadí, ale že nechce reklamy s muslimy. Jak rozezná muslima od jiného člověka, třeba od iráckého křesťana, nesdělil.
Veleba býval zemědělským tajemníkem OV KSČ, potom ředitelem státního statku, šéfem Agrární komory a nakonec se stal příznivcem prezidenta Zemana a senátorem. Svým posledním výrokem zřejmě chtěl naznačit, že také dokáže hádat z ruky.  Daleko víc on a další bývalí služebníci komunistického režimu mají v hlavách zakořeněný stát československého národa, jak ho už od 1. světové války hlásal Edvard Beneš. Stát bez cizinců, jak ho 40 let formulovali komunisté. Němci byli vyhnáni, Maďaři drženi při jižní slovenské hranici a cikáni usazeni na městských periferiích, později v panelácích. Pokud zde byl někdo s jinou barvou pleti, mohl to být jedině student či učeň, to v případě několika stovek Vietnamců a Kubánců. Jak to bylo s tím československým národem se prvně ukázalo v roce 1939, podruhé v roce 1992. Existoval jen v hlavách benešovců. Jak Slováci měli možnost, osamostatnili se.

Kudy jsem týden chodil, tam jsem říkal, že plzeňská Viktorka je schopná doma prohrát dvougólovým rozdílem. Předpovědi o další půl miliardě na plzeňském účtu jsem bral s úsměvem. Viktorka včera prohrála 1:4. Po prvním školáckém gólu jsem vypnul obrazovku, tak nervózní manšaft  nemůže porazit ani Zpocené nohy Pupíkov. Ostuda.

V Plzni včera panovalo tropické vedro, takže i toto nezvyklé klima mohlo mít vliv na tým, který je zvyklý spíš hrát v chladnějších podmínkách. V úterý byla na mnoha místech rekordní teplota přes 37° C. Kombajny pracovaly naplno, pokud vedra vydrží bude do neděle po žních. Kde jsou časy, kdy i při horkém a suchém létu žně trvaly měsíc a déle.

Vzpomínám, jak v roce 1953 nařídila komunistická vláda splnit nákup obilí do konce srpna. Bylo tenkrát hodně nejisté počasí, pršelo každou chvíli. Příkaz úřadů byl: ve dne odvážet obilí z pole, v noci mlátit a odevzdávat zrno do výkupu, a za každého počasí. Kdo nebude mít splněný kontingent a nebude v noci mlátit, bude potrestán za sabotáž. Jestli se mlátí, kontrolovali plnomocníci výkupu, referenti okresu, příslušníci SNB a funkcionáři MNV. Tak se stalo v jedné nedaleké obci, že si tam v polovině srpna 1953 přijela StB pro majitelku usedlosti (22 ha), vdovu, jejíž syn byl přede žněmi nucen nastoupit vojenskou službu. Byla potom za sabotáž odsouzena k dvouletému vězení, vystěhovaná, veškerý majetek zabaven.
Výsledek rychlého nákupu obilí byl, že obilí v několikametrových vrstvách v nevyhovujících provizorních skladech výkupu plesnivělo a hnilo, na jaře příštího roku potom bylo kopáno krumpáči a odváženo rybám.

Vyprávět mnohým lidem dnes o tom, že v padesátých letech, a dříve, zemědělci pracovali v době žní  až 20 hodin denně, z toho 10 hodin na slunci, je asi zbytečné. Těžko uvěří, že se žilo bez klimatizace.
Josef Zahradníček

pátek 21. července 2017

Nic jsem si nepůjčil, přesto jsem dlužníkem. Zahradníček se diví.

Tak prý dlužím ČR 168.000 korun. S velkou radostí to komentovali pisálkové ve většíně medií. Ono vyvolávání strachu jaksi patří k jejich řemeslu, zvláště, když je okurková sezóna, lepší novináři jsou u moře a náhradníci se snaží zaujmout čtenáře. Velmi se k tomu hodí příspěvek, který jsem si už kdysi dávno někde okopíroval na internetu:

"Víc než 20 let jsem pracoval s člověkem, který snad denně přicházel s nějakou katastrofální vizí, která nás, mimo něho, v budoucnu čeká na pracovišti, v bydlišti, ve státě, na světě, ve Vesmíru. Jedině on byl nad věcí, protože chod života dovedl předvídat. Vrchol byl v listopadu 1989, kdy s radostí oznamoval, že účastníci demonstrací, pokud nebudou zastřeleni, budou zatčeni odsouzeni, uvězněni,a my, kteří změny podporujeme budeme vyhozeni z práce. 
Někomu se to bude zdát k neuvěření, ale tato poslední část předpovědi se onomu bývalému spolupracovníkovi splnila do puntíku. Mimo něho byli jsme v rámci reorganizace všichni ze zaměstnání propuštěni..."

Novinářskou hloupostí je i další zpráva, že mladí lidé nehledají práci jako kdysi jejich rodiče, ale hledají moderní sladění pracovních a volnočasových aktivit. Kdyby autor článku víc pamatoval, musel by přiznat, že mladí lidé nejsou ve vztahu k práci horší než za mlada byli jejich rodiče, prarodiče, prapra... atd. Pamatuji doby, kdy větší část mladých lidí toužila po výhodném zaměstnání na ředitelství podniku, být dobře placenou kádrovou rezervou zasvěcenou do řízení podniku a přitom mít určitou volnost, hlavně co nejdřív odpoledne vypadnou z práce. A mladí tenkrát pro kariéru byli ochotni udělat cokoli, od brigád po přihlášku do KSČ, lidových milicí a podobně. Neznal jsem moc vysokoškoláků, kteří by nebyli v KSČ. Vyplácelo se jim to tenkrát i nyní, kdy pobírají tučné důchody.

Neodpustím si komentovat předčasný rozpad koalice lidovců a starostů. Byla to jen otázka času, protože moravští lidovci se vzbouřili proti českému vedení strany a v čele s Čunkem si konec koalice vydupali. Napětí mezi moravskými a českými lidovci panuje vlastně od vzniku ČSL v roce 1919. Tehdy došlo ke spojení českých křesťansko sociálních a katolických národních stran v Čechách. Příští rok se zásluhou Mon. Jana Šrámka připojily moravské strany. Šrámek dokázal krotit všechny neshody ve straně až do roku 1948. Potom komunisté Šrámka zavřeli a do čela ČSL postavili Plojhara. Členové ČSL v Čechách i na Moravě byli rádi, že můžou alespoň formálně existovat a na nějaké národní půtky neměli pomyšlení. Ty přišly až po smrti Josefa Luxe, který kvůli prospěchu KDU-ČSL věnoval zemědělství Klausovým privatizátorům.

Po roce 2000 se lidovcům nepodařilo najít schopného předsedu. Pokud to byl někdo z Čech, byl moravskými lidovci podrážen, v případě naivního vsetínského Čunka šlo o jednoduchou návnadu i pro ty nejhloupější pražské pisálky, kteří ho zahnali zpět do valašských hor. No Čunek letos zorganizoval dlouho nenápadně připravovanou vzpouru ve straně. A jistě má připravenou i pomstu těm, kteří ho kdysi chtěli zničit. Má za sebou mnohatisícové šiky moravských lidovců, pro které není důležitá pozice KDU-ČSL ve vládě a v parlamentu, ale pozice moravských lidovců v KDU-ČSL. Nyní je otázka času, kdy z čela strany odstoupí Bělobrádek. Pokřik okolo nepovedené koalice se starosty a její zrušení jistě není posledním vnitrostranickým útokem moravských lidovců.
Josef Zahradníček

neděle 16. července 2017

Tento způsob léta se mi zdá poněkud nešťastným. Zahradníček souhlasí s Antonínem Důrou.

Dosavadní počasí letošního července mi silně připomíná Rozmarné léto pánu Vančury a Menzla. Člověk vyjde ven do slunečného počasí a za deset minut se musí schovat před deštěm. Než obleče kabát a otevře deštník, je po dešti a z tváře vám teče pot,jak slunce pálí.

Mělo se už ochladit, na Šumavě prý mrzlo. Zatím nepozoruji. Té Šumavské zimě věřím. Zažil jsem ji na vlastní kůži na vojně, když jsem několik dní a nocí strávil v kasárnách na Zhůří poblíž Horské Kvildy. Prvně a naposled v životě jsem v polovině srpna viděl jinovatku - a dokonce na vojenských dekách, neboť  se spalo při otevřených oknech.

Pan režisér Menzl, co natočil Rozmarné léto a hrál provazolezce Arnoštka, může číst podobné úvahy. Rovněž paní Preissová, která v době natáčení filmu v roce 1967 byla studentkou Janou Drchalovou, přesto s půvabem sobě vlastním odvážně hrála komediantovu partnerku Annu.  Ostatní hlavní protagonisté si užívají své věčné rozmarné léto někde v hereckém nebi, František Řehák teprve několik dní. 

Po dalším zablokování jsem zjistil, že psaní zase jde. Možná mě inspiroval Karel Gott, který je téměř o dva roky starší, přesto je pořád aktivní a vystupuje, i když ho trápilo zdraví - a s Ivankou bůhví co se stalo.

Chtěl jsem  původně psát o koupacích úborech, které si současní plavčíci na koupalištích nepřejí, i když v době, kdy se odehrává Rozmarné léto se koupací úbory moc nelišili, od těch, co dnes antiislamisté zakazují. Pochybuji, že by Antonín Důra ze své originální plovárny někoho vyháněl, přestože "Tento způsob léta se mu zdál poněkud nešťastným." Pryč s islámem, raději napíšu o Babišovi, co navrhl zrušit zastupitelstva a všechno řídit jako firmu.

Já považuji tyto Babišovy návrhy za nesmysly, ale situace v zemi je taková, že i těmito bláboly se spousta lidí vážně zabývá. A nejen těmito, a nejen Babišovými.  Jisté je, že Babiš toho o demokracii a samosprávách moc neví - lépe řečeno; vědět nechce. Populizmus je hrozná věc. Někteří lidé ve své černobílé jednoduchosti zásadně nesnášejí minulost, tradice, staré tváře a obdivují a podporují vždy něco nového, razantního, agresivního.  A podle těchto lidí Babiš hodlá tancovat.

Babiš tedy chce zrušit Senát, snížit počet poslanců, zrušit krajská a obecní zastupitelstva. Volit by se podle Babiše měl jen prezident, hejtmani a starostové. A země by byla v rukou několika jedinců.

Je pravda, že při řízení obcí a měst je třeba uplatňovat základní firemní přístupy jako nízké provozní náklady při maximální efektivnosti, produktivitě práce. Týká se to oblasti ekonomické, personální, sociální,” řekl Luděk Jeništa (STAN) a hned dodal: „Nicméně ve zmiňovaném veřejném sektoru máme zastupitelskou demokracii a nic lepšího ve vyspělých zemích zatím vymyšleno nebylo. "

"Andrej Babiš asi neví, že žije v demokratickém státě a že se nemůže chovat jako mocipán nebo oligarcha, který si bude diktovat a prosazovat, co on chce," říká nejeden politik.

Velkou část voličů však diktátorské názory Babišovy okouzlily a jasně dávají najevo, že Babiše budou volit na truc všem tradičním stranám, na truc osvědčeným i neosvědčeným politikům. Na truc uvažujícím občanům. A bezmyšlenkového voliče nikdo nevolí, toho formátují média, především televize.

Takže budoucnost země nemusí po volbách být ve znamení západní demokracie. Je známo, že Babiš není členstvím v EU a NaTO nadšen, že spíš podporuje Zemanovu slabost pro Rusko a Čínu. Tento způsob léta 2017 může mít zlé následky.

 Josef Zahradníček

čtvrtek 13. července 2017

60 let od otevření Tuzexu

Kdo by nepamatoval mladé muže v kožených bundách, kteří postávali před Tuzexem a oslovovali kolemjdoucí s nabídkou bonů. Byli to paradoxně ale právě veksláci a černý trh, který z Tuzexu udělal obchod pro širší veřejnost.
Tuzex (zkratka tuzemský export) sice vznikl 1. července 1957, důvody jeho založení ale sahají k vysokým devalvacím západoevropských měn vůči americkému dolaru na konci 40. let. Kvůli tomu, že do těchto zemí směřovala v té době většina tuzemského exportu, měla devalvovat i česká koruna. Ta byla navázána na dolar v kurzu 50:1. K úpravě kurzu ale nedošlo a koruna tak byla nadhodnocena. Nadhodnocení koruny navíc umocnila měnová reforma v roce 1953, která kromě konfiskace úspor občanů přinesla i revalvaci koruny vůči západním měnám.

Kvůli nadhodnocené koruně se Československo potýkalo s nedostatkem valut. ÚV KSČ proto začal uvažovat o založení speciálních obchodů, které by prodávaly exportní domácí zboží za valuty, za přiměřené světové ceny, které byly nižší, jako ceny na vnitřním trhu ČSR. Prodejny se měly zaměřovat hlavně na lidi pracující v zahraničí a na cizince u nás, od kterých měl Tuzex odčerpávat valuty. Není bez zajímavosti, že tehdejší vláda návrh ÚV KSČ nepodpořila, jelikož se obávala vzniku černého trhu a upozorňovala i na další nešvary. Tato slova se ukázala jako prorocká a tzv. veksláctví, spojené s černým prodejem bonů, se stalo realitou. Tuzex se navíc zanedlouho stal centrem západního zboží, ačkoli se v něm původně prodávaly pouze luxusní domácí výrobky.

ÚV KSČM nicméně připomínky vlády nerespektoval a v červenci roku 1957 tak otevřel první Tuzex. Jednalo se o prodejnu v pražské Rytířské ulici. Další obchody ale brzy následovaly a v roce 1961 již existovalo v Československu 14 prodejen. V Tuzexu se nakupovalo již za zmíněné bony (tuzexové odběrové poukázky), které vytvořily jakousi paralelní měnu. Kdo chtěl oficiálně získat bony, musel je směnit za valuty.

Hodnota poukázek činila od 0,5 až 100 tuzexových korun, zvláštností byla jedna poukázka v hodnotě 71,5 tuzexové koruny. Platnost bonů byla zpočátku jen 3 měsíce. Snahou strany totiž bylo donutit lidi bony rychle utratit anebo nevýhodně vyměnit za koruny. V roce 1960 se platnost tuzexových poukázek prodloužila na 6 měsíců a u hodnot 0,50, 1 a 5 Tkčs se přestala platnost sledovat. Od roku 1981 se platnost tuzexových poukázek od hodnoty 10 Tkčs a vyšší prodloužila na 1 rok.

Vzhledem k tomu, že poptávka po luxusním a západním zboží byla obrovská, vznikl již zmíněný černý trh. U veksláků tak šlo bony, s patřičnou přirážkou, nakoupit i za československé koruny. V 80. letech se cena jednoho bonu pohybovala okolo 5 Kčs. Povolání veksláka sice nebylo legální, komunistická strana je však víceméně tolerovala, jelikož obyvatelstvu umožňovali přístup k nedostatkovému zboží a zmírňovala se tak jeho nespokojenost.

Případné zásahy proti vekslákům se proto zaměřovaly jen na malé ryby, a to i proto, že výše postavení veksláci měli konexe na členy strany. Veksláctví na začátku 80. let v tichosti podpořila i legislativa, kdy nejprve byla z poukázek odstraněna věta o zákazu jejich prodeje v Československu a také ustanovení, že prodej tuzexových poukázek není směnárenská činnost, ale prodej zboží za valuty. Vekslování se tak trestalo jen jako spekulace.

V pozdějších letech se pak vrcholem nákupu v Tuzexu stala auta. Ta šla totiž koupit buď v Tuzexu, nebo v Mototechně. Zatímco v Mototechně spíše převažovala nabídka domácí a spřátelené východní produkce, v Tuzexu se kupovaly především západní značky. Díky Tuzexu byly rovněž vydány první platební karty v dějinách Československa. V roce 1988 vydala Živnostenská banka takzvané dispoziční karty k tuzexovým účtům, které šlo využít k bezhotovostnímu placení v prodejnách Tuzexu a také se jimi dalo vybírat odběrní poukazy na pobočkách tehdejší Státní banky československé a ČSOB.

Jak napsala v dubnu 1989 ČTK, v Tuzexu se v roce 1988 prodalo zboží za 250 miliónů dolarů. „Dvě třetiny z prodaných výrobků byly z dovozu, převážně z nesocialistických států, třetina pocházela z exportních programů československých výrobců. Loni bylo ve 170 prodejnách Tuzexu v celé ČSSR prodáno na 60 tisíc televizorů, 30 tisíc videorekordérů a přehrávačů a 10 tisíc osobních počítačů," napsala ČTK. Celkový ekonomický přínos Tuzexu není přesně spočítán, ale na základě emise bonů lze odhadnout, že za 35 let fungování se jednalo přibližně o 15,5 miliardy Tkčs.

Po pádu komunistického režimu vydržel Tuzex ještě necelých 10 let. Poté, co v roce 1992 byly zrušeny bony, se Tuzex snažil prodávat za běžné koruny, však v přicházející zahraniční konkurenci neměl šanci. V letech 2006 – 2012 fungovala pod značkou Tuzex cestovní agentura a obchod se zakázkovým zbožím a službami. Před dvěma lety pak ohlásil oživení značky Tuzex podnikatel Otto Fiamin, který zakoupil ochrannou známku a založil firmu Tuzex CZ. Od ohlášení ale uplynuly již dva roky a značka Tuzex se na český trh stále nevrátila. (zdroj:podnikatel)


středa 12. července 2017

Kvalita potravin podle Josefa Zahradníčka

V minulých dnech proběhla tiskem zpráva o tom, že potraviny dovážené z Německa mají v České republice horší kvalitu, než mají v německém obchodě, i když jsou prodávány ve stejné formě a se stejným označením. Ministr Jurečka si nechal udělat rozbor a zjistilo se například, že lanšmíd v Německu je z vepřového masa a tentýž německý lanšmíd prodávaný v ČR je z drůbežího separátu. Nemyslím, že hlavní chyba je v Německu.

Pokud vím, v minulých letech se řetězce dokonce chlubily tím, že určují výrobcům složení potravin. Nechci chválit komunistickou vládu, ale státní normy na složení jednotlivých potravin měly něco sebe. Samozřejmě, že se to tenkrát také šidilo, nikoli však legálně jako dnes. A pokud kontrola odhalila podvod, určitě měl příslušný zlodějíček starost s hledáním nového zaměstnání, obyčejně také co do činění s bezpečností a soudy. Separát kupovali na jatkách pejskaři a chovatelé jiných masožravých tvorů nebo končil v kafilérce. A také labužníci. V jisté vesnické hospodě bývala každou sobotu hostina z býčích žláz, kterou tam pořádal jeden štamgast.

Bohužel 80 procent potravin v ČR je prodáváno v obchodních řetězcích, nebo jejich prostřednictvím, což znamená, že český spotřebitel, pokud nežije v Praze nebo krajských městech, nemá na výběr, jen brát, co mu řetězec nabízí a spoléhat na to, že je to nezávadné.

A obchodní řetězce v ČR nenápadně odnaučují zákazníky jíst kvalitně a zdravě. Zákazníci už si zvykli, a zvykají si odmalička. Při pohledu na plné vozíky zeleniny (intenzivně pěstované za pomoci "koňských" dávek chemie) a kelímků s různými krémy ušlehané za pomoci umělých tuků, sladidel a ochucovačů lze jen konstatovat, že lidské zažívání je schopné se časem přizpůsobit snad i nějakým pilulkám-amaronům.

Větším nebezpečím než kvalita dovážených potravin je hygiena. Moje zažívání se už dvakrát nepřizpůsobilo cizím potravinám. Z vietnamského jídla byla salmonelóza, z polského asi také - ale trvalo to 3 týdny.

 Před takovými pětačtyřiceti lety se lanšmíd dovážel z Číny. To se poznalo podle čínského písma na konzervě. Nutno říci, že tenkrát to bývala pochoutka, i když se říkalo, že je vyroben z hnízd nějakých ptáků - myslím vlaštovek. Zakrátko se Brežněv nedohodl s Čínou, kde byla nějaká kulturní revoluce, a výrobky z Číny už se moc nedovážely. Býval pak český lanšmíd, i když jeho chuť se postupně snižovala. Naposledy jsem ho koupil v roce 2000, byl tak mizerný, že ho nechci vidět.
Josef Zahradníček


úterý 11. července 2017

2. Prezident Beneš zničil starou Šumavu

(Dokončení ) Uprostřed rozsáhlých luk se ještě v polovině čtyřicátých luk nacházel jeden z nejbohatších šumavských statků nazývaný Babylon. Už od počátku 17. století na něm hospodařila rodina Haasova. Několik mužů z rodu Haasů se dostala na významná politická a vojenská místa. Franz Haas jako dlouholetý starosta Stodůlek (dnes zaniklé obce) na začátku 20. století obdržel vyznamenání od císaře. Jeho syn Josef Haas statek přestavěl a ještě zlepšil úroveň hospodaření.

Haasovi byli Němci, a tak podle dekretu prezidenta Beneše museli po druhé světové válce přijít o majetek. Do povinného odsunu za hranice zařazeni nebyli. K zabavení majetku došlo v květnu 1946. Jednoho dne přišel komisař s úředníky a na vrata pověsili plakát „Státní majetek.“ Úředníci spočítali hospodářská zvířata a oznámili, že synové Josefa Haase, až se vrátí ze služby v Čs. armádě, budou se moci vystěhovat do Kanady. 

Statek dostal nového majitele, který bydlel ve Stodůlkách, kam hned po první návštěvě Babylonu odvezl koňské postroje a několik kusů nábytku. Haasovi mohli ve svém statku zůstat jako nájemníci, měli nárok na vrácení 1 své krávy, kterou však museli koupit, stejně tak krmivo, které dříve vyrobili. Josef Haas měl pracovat v lese jako lesní dělník, jeho manželka měla pracovat jako kuchařka. Za tak ponižujících podmínek nehodlali na Babylonu zůstávat, rozhodli se odejít dobrovolně do Německa.

Když se synové vrátili z vojny, celá rodina se vydala do sběrného tábora v Dlouhé Vsi. Nebyla přijata, vrátili se zpět na statek, kde je s ohromnou radostí přivítal pes, kterého tam museli nechat. Podruhé byli pozváni do sběrného tábora v listopadu. Tentokrát se museli vrátit synové, protože nebyl nikdo, kdo by na Babylonu nakrmil dobytek. Naposled druhý den ráno ve 4 hodiny vykydali hnůj, vyčesali koně, pečlivě zastlali pod dobytek a nacpali žebřiny senem. Potom se s každým zvířetem rozloučili, se slzami v očích poplácali koně po širokých hřbetech. Naposledy se prošli všemi místnostmi, omyli v ledové vodě horského potoka za statkem, pokřižovali u kapličky, která patřila ke statku, rozhlédli po krajině a pěšky zamířil ke sběrnému táboru v Dlouhé Vsi. Potom celá rodina Haasova nadobro Šumavu opustila. Ztratila se ve víru poválečného světa.V 90. letech na místě bývalého pyšného statku Babylon byla už jen hromada sutě.

pondělí 10. července 2017

1. Prezident Beneš zničil starou Šumavu

Že Šumava je pohoří, rozsáhlé území na západě Čech, se dnes už skoro zapomnělo. Pod pojmem Šumava je myšlen les, který si po roce 1990 přivlastnili různí podivní lidé z Prahy a dalších velkých měst.

Že Šumava bývala poseta horskými vesnicemi a samotami tak jako jakékoli jiné území, v současnosti asi moc lidí neví. Na starých fotografiích ze Šumavy, jichž po původním obyvatelstvu mnoho nezbylo, člověka překvapí, že tam toho lesa bylo málo, či tam úplně chyběl. Lesů tam sice i dříve bývalo dost, ale ten dnešní les, jak ho vidí Pražáci, tam totiž na místě dřívějších vesnic a obdělávaných polí a luk vyrostl většinou až po roce 1945, když bylo původní obyvatelstvo vyhnáno. Počet zaniklých vesnic lze počítat na stovky, počet zaniklých samot na tisíce. V roce 1930 se uvádělo, že tam žije 81.000 obyvatel.

Změny, které se v šumavském pohraničí po roce 1945 staly, uvědomí si člověk nejvíc při přečtení nějaké textu vzpomínek tamních pamětníků. Bývají smutné a dojemné. Něco jiného je, když musí opustit domov dělník nebo úředník, něco jiného, když musí domov opustit sedlák. Jak obyvatelé Šumavy odcházeli, také popisuje  tamní rodačka Marie Malá v knize "Šumava, putování časem." 

Šumavští Němci měli štěstí, že v roce 1945 byli na území osvobozeném Američany, kteří tam nedovolili divoký odsun a řádění Revolučních gard. Odsun na západě Čech probíhal poměrně spořádaně, podle Postupimské dohody.

Podle jednoho z Benešových dekretů měl být všem lidem německé a maďarské národnosti zabaven veškerý majetek. Když jde o zabírání majetku, prosadí se v českých zemích snadno jakýkoli dekret či zákon. Týkalo se to i těch Němců, kteří byli antifašisty a proti českému obyvatelstvu a republice se nijak neprovinili. Jejich proviněním však bylo, že se narodili jako Němci. Jednalo se také o předválečné německé sociální demokraty, kteří tehdy byli napadáni henleinovci a po Mnichovu perzekvováni nacisty. Němečtí sociální demokraté sice mohli po válce v Československu zůstat, ale za podmínek pro ně nedůstojných. Mnoho se jich ze solidarity s ostatními spoluobčany dobrovolně se ze země vystěhovalo. (Pokračování)

sobota 8. července 2017

Šlechtická svatba

Další šlechtická svatba, která přilákalo pozornost veřejnosti, se konala v Hannoveru. Za dokonalého počasí ve středu vykonal druhou etapu svatebního obřadu svatební pár Ernst August z Hannoveru a Jekatěrina z Hannoveru. Po dvacetiminutové jízdě kočárem městem se konal v zámecké galerii, za přítomnosti 600 hostů, úřední svatební obřad.
V poledne byl v chrámu na hlavním náměstí starého Hannoveru církevní obřad. Svatebčany očekávalo tisíc diváků, špalír ostrostřelců a zvuky souboru lesních rohů. Mezi 600 hosty byl  předseda vlády Stefan Weil, řada příslušníků vysoké šlechty, politiků a podnikatelů. Nevěsta měla na hlavě čelenku starou více než 100 let. Při obřadu v kostele zněly písně Händlovy a Bachovy v podání hanoverského chlapeckého chóru.






úterý 4. července 2017

Soukromí zemědělci opět bojují o přežití

Přišla doba, kdy začíná převládat názor, že význam vesnic spočívá v rekreaci zbohatlého městského proletariátu. Měšťák odchovaný socializmem žije v představě, co není ohrazené a zamčené, to je volně k dispozici. 
Statek ve Švýcarsku
Pokud někdo ve městech ví něco o zemědělství, tak to není výroba potravin, ale čerpání dotací. Dotace pro zemědělství rozpalují některé městské obyvatelstvo do bíla. Zrušit! Zalesnit! zní názor úhlavních nepřátel venkova. Toto samozřejmě musí politici brát na vědomí a nenápadně podporovat. Hlas lidu - hlas Boží. Politik si nemůže dovolit odhánět voliče. Proto zákonodárci schvalují proti-zemědělské zákony.

Podle nového stavebního zákona nebude možné postavit tradiční zemědělskou usedlost, statek, kde by  byty a ubytovací zařízení pro hosty byly součástí hospodářského dvora.  Údajně by se byty zneužívaly jako letní ubytovací zařízení pro rekreanty. A rekreant podle zákonodárců, nemůže podporovat zemědělce, rekreant musí bydlet ve specializovaném ubytovacím zařízení, které vyhovuje všem předpisům pro velké hotely. Hlavně pryč od toho smradlavého venkova! Pryč s bavorským názorem, že jedna postel v podkroví vydělá sedlákovi víc než kráva ve stáji. (venkovan)

Kopírování textů i obrázků je možné s podmínkou, že se uvede jako zdroj Rozhledy 010.