Google

Fotogalerie

Prohlížeč se objeví po kliknutí na obrázek.

sobota 23. září 2017

Tento nepříjemný způsob podzimu. Zahradníček za kamny.


Tak mizerné počasí, jako je letos, v září už hodně dlouho nebylo. Bývaly v minulých letech nízké ranní teploty, ale během dne zasvítilo slunce a rtuť teploměru se často dotýkala pětadvacítky nebo vyššího stupně. Chladno, šero, mrholení, to je vizitka letošního září.

Ten svět se nějak moc rozbouřil. V americké Floridě nejdříve zle zatápěla vichřice Irma, po ní přilétla na ostrov Dominika  divoká Máňa a smetla všechny střechy. Rovněž v severním Německu řádila vichřice se záplavami. Záplavy jsou nyní na severu Polska, kde předevčírem spadlo více než 100 litrů vody na metr čtvereční. V Tatrách napadl sníh.

Naše politiky, zkušené i nové adepty na poslanecká křesla, počasí samozřejmě zajímá jen tehdy, pokud by jim pomohlo k hlasům voličů. Jinak sedí v teple, či ve velkých drahých autech objíždějí  domovy důchodců a školy a shánějí voliče. Slibují hory doly, hlavně demokracii a svobodu. Ty jsou levné a plnění slibů se nedá ničím změřit. Některé strany slibují blahobyt pro všechny, některé jen pro někoho. Vzájemné štvaní a napadání. Výsledkem takových slibů je jen dělení společnosti. Ze závisti a nenávisti šedé masy se vždy dá vytěžit politický materiál.

Legračně vyzněla cesta prezidenta Zemana do USA. Prezident dostal vyznamenání od nějakého neznámého židovského spolku, vyfotografoval se s americkým prezidentem a promluvil v OSN. Zřejmě nevnímal mezinárodní prostředí a mluvil tak, jako mluví ke svým příznivcům-voličům doma. On ho stejně mimo českých diplomatů a českých novinářů asi nikdo neposlouchal, takže nakonec je jedno, co říkal, jestli si chtěl udělal ostudu, nebo ne.

Dříve než u nás se volby do parlamentu uskuteční v Německu. Velkým favoritem je opět Křesťansko-demokratická unie vedená dosavadní kancléřkou Angelou Merkelovou. Tato dáma pije nejvíc krev českým komunistům a klausovcům. Denně chrlí česká media, v podstatě ovládaná penězi politických stran, na Merkelovou špínu, Němci však jí věří a jsou vděční za to, že mohou žít v hospodářsky a kulturně nejvyspělejší zemi Evropy.

Česká media mají nyní další téma na štvaní primitivních lidí proti Evropské unii. RUM čili TUZEMÁK!!!  Kdosi v Bruselu zjistil, že tresť, ze které se vyrábí český Tuzemák by mohla obsahovat látky způsobující rakovinu. To je voda na mlýn českých pisálků. Hned začali psát, že jeho výroba bude zakázaná. To samozřejmě platí na českou spodinu, a zdá se, že hlavně na tu, která rum ani nepije.

V pátek 22. září 2017 byl vyhlášen Evropský den bez aut. Žalostný výsledek. Auta nebyla jen tam, kde byl prostor uzavřen policí. Auto doma nechalo snad jen pár jedinců. Veřejnost o akci ani moc nevěděla, navíc přinutit některé mladé lidi, aby do práce nejeli autem, ale veřejnou dopravou, je téměř nemožné. Znám několik lidí, kteří nejsou schopni dojít pěšky pro cigarety nebo do hospody ani 200 metrů. Mají vzor  třeba ve vrcholových sportovcích. Náhodou jsem viděl a slyšel hráče profesionálního druholigového fotbalového klubu, jak se na soustředění zlobili před hotelem, že nemají přistavený autobus na cestu do bazénu vzdáleného 150 m. Na druhé straně fotbalistům nezávidím běhání po hřišti v současném sychravém a větrném počasí. Tentokrát mám na mysli amatéry z chudých klubu v nižších soutěžích, jezdící na utkání vlastními auty.

Myslím, že letošní podzim nám přichystá mnohá překvapení klimatická, politická a jiná. Některým lidem se žije lépe, některým hůře, ale celkově  lze napsat, že na takové životní úrovni jako nyní nikdy se v naší zemi nežilo. Některým lidem to vadí, a je dost takových, kteří by chtěli, aby jen oni se měli dobře, a ostatní špatně.  Takový je také svět.

Josef Zahradníček, 23.9.2017

úterý 19. září 2017

Pouť se sbírkou na obnovu kostela v Pohoří na Šumavě

Přes nepříznivé počasí se v neděli 17. září 2017 konala v Pohoří na Šumavě obnovená pouť. Poblíž zříceniny barokního kostela Panny Marie Dobré rady nabízelo své zboží 24 trhovců. V už obnovené části kostela sloužil mši svatou děkan českobudějovické kapituly Siegfried Weber.
Opravená část barokního kostela P.Marie

Městečko Pohoří na Šumavě mělo před rokem 1945 asi 1.200 obyvatel převážně německé národnosti. Po roce 1945 bylo obyvatelstvo vyhnáno, nastěhovalo se asi 70 Rumunů, kteří brzy zmizeli. Do roku 1989 bylo Pohoří na Šumavě v hraničním pásmu a nepřístupné. Po roce 1989, když bylo Pohoří zpřístupněno, byla zde ještě spousta polorozpadlých budov, včetně jednopatrové školy, fary a mohutného barokního kostela.  Zbytky obytných budov byly postupně odstraňovány, vyrabovaný a neudržovaný kostel Panny Marie Dobré rady se 30. května 1999 zřítil (věž padla na klenbu lodi a provalila ji).
Pohoří na Šumavě v roce 1900
Starosta Langschlagu Herbert Gottschbachner v neděli slavnostně narazil dřevěný sud piva a "Originální hornorakouská dechovka" se skladbami chebských muzikantů vytvořila ve velkém stanu vynikající atmosféru.
Napodobenina pohořského kostela. V pozadí stará  rakouská celnice.
Pouť v Pohoří na Šumavě měla přilákat lidi, aby poznali obnovené tradice českého pohraničí. To se podařilo a sbírka na obnovu barokního kostela se rozrostla o další významnou částku.

Vyhnanci si sice na rakouském území, poblíž státní hranice postavili v roce 1984 napodobeninu svého kostela v Pohoří, ale to jim - už jejich potomkům - nestačí, chtějí kostel v Pohoří takový, jaký byl před rokem 1999 a v době, kdy odtud bylo obyvatelstvo vyhnáno.

pátek 15. září 2017

Tatíček Masaryk musel mít pravdu, i když lhal.

Masaryka můžu obdivovat za jeho postoje během hilsneriády a sporu o rukopisy, kdy se postavil proti rasistům i nacionalistům. Nemůžu ho obdivovat za jeho pokrytectví a prospěchářství během první světové války, a už vůbec ne za populizmus ve funkci prezidenta, kdy naopak primitivní nacionalizmus vnutil občanům země .

 Masaryk  se neptal Čechů, Slováků, českých Němců a Židů a stvořil Československo z neexistujícího národa československého a proti české kultivované katolické tradici  uplácal ze lží iluzi „národa Husova a Komenského“. Účast učitelů na katolických bohoslužbách nebo hraní v nich na varhany nebylo správným postojem k novému státu, který si vytvořil i novou církev husitskou. Okresní úřady měly toto brát v úvahu při obsazování učitelských míst ve školách.

Československo bylo stavěno na principu „tatíčka“. Co pronesl tatíček, muselo být pravdou za všech okolností. Nedošlo k dospělému hledání pravdy, nepříjemnému a rozmělňujícímu, došlo naopak k souboji dětinských identit, k popření velkorysého a střízlivého pragmatismu ve prospěch mocenských pohádek a manipulací.

Toto dědictví masarykismu je třeba odmítnout. Odcizuje lidi, vede k morálnímu povyšování jedné skupiny (té „naší“) nad druhou a naprosto ignoruje realitu a její poctivé zkoumání. Nikdy jsme žádným „národem Husovým“ nebyli. Ani nebudeme.

(fn)

pondělí 11. září 2017

Vražda Soni Illeové. Vyšetřování pokračuje i po osmi letech

Je to už téměř devět let, co z podnikového večírku v Jindřichově Hradci mizela jednatřicetiletá zaměstnankyně firmy Soňa Illeová. O tři měsíce později bylo její tělo nalezeno ve Vodičkově tůni poblíž obce Val na Veselsku. Událost vyvolala na veřejnosti, a nejen na Jindřichohradecku, mnoho ohlasů. Skutečností je, že vyšetřovatelé ještě nikoho z vraždy neobvinili. Nyní mají další stopu, jak uvádí Jindřichohradecký deník.
„Mladý muž na snímku je důležitým svědkem v případu. Žádáme proto, aby se přihlásil na policii, či aby se přihlásili lidé, kteří jej poznávají,“ uvedl krajský policejní mluvčí Jiří Matzner.

Doplnil, že vodítky vedoucími k vyřešení případu mohou být také prsteny, které chyběly na rukou mrtvé v okamžiku jejího nalezení.

Soňa Illeová se už nikdy nevrátila z firemního vánočního večírku, který navštívila 19. prosince roku 2008. Pod rouškou noci se po jedné hodině ranní vynořila z prostor jindřichohradeckého klubu v samém centru města. Podle svědků byla oblečena nalehko, jako by se hned chtěla vrátit zpátky dovnitř. K tomu už ale nikdy nedošlo. Její osobní věci – kabelku, kabát a mobilní telefon – nalezli v šatně klubu další den zaměstnanci podniku.

Pátrání po zmizelé skončilo až v první březnový den následujícího roku. Tehdy nalezli rybáři tělo mladé ženy v řece Nežárce poblíž obce Hamr, tedy zhruba dvacet kilometrů od Jindřichova Hradce. Žena byla svlečená, ruce měla svázané za zády izolační páskou. Na rukou jí chyběly už zmíněné prsteny.

středa 6. září 2017

Za nacistický pokřik při utkání ČR-Německo bude potrestána ČR.

Mezinárodní fotbalová federace FIFA se začala zabývat nacistickými pokřiky v pátek na stadionu Slávie v Praze. Asi 200 příznivců německého týmu pocházejících z Drážďan vykřikovalo nacistická hesla i na adresu střelce německého gólu Timo Wernera.

Alibizmus českých pořadatelů a policie, tvrdících že se jedná o příznivce hostujícího týmu, začíná hořet. FIFA hodlá vyhlásit sankce proti České republice, neboť se přiklání k názoru, že za pořádek a bezpečnost na stadionu je zodpovědný pořadatel. Německý fotbalový svaz se za události necítí zodpovědný, protože pro výtržníky nezajišťoval vstupenky, ti si koupili u pokladen stadionu v Praze. K vynesení verdiktu dojde ještě během měsíce září a je pravděpodobné, že FAČR trestu neujde.

pátek 1. září 2017

Přechválená Živitelka, a životnost soch. Zahradníček za vytrvalého deště.

Přečetl jsem si samochválu organizátorů letošní Země živitelky. Přišlo víc lidí než vloni a všichni našli, co chtěli, a byli spokojeni. 109.000 tisíc  je hodně, ale proti 600.000 návštěvám, které na českobudějovickém výstavišti byly před rokem 1989 je to dosti pochybný důvod k chlubení.

Dříve výstavu organizovaly nejvyšší krajské orgány. Z nové techniky toho moc k vidění nebylo, protože nebyla, za to státní maloobchod se na Zemi živitelku připravoval důkladně. Možnost koupit nedostatkové zboží lákala návštěvníky z c elé republiky. Slováci sice v Nitře pořádali jakousi trucvýstavu, ale Živitelka táhla. Bylo také téměř povinností každého JZD či jiného zemědělského i nezemědělského podniku zajistit zájemcům z podniku a obce a okolí zdarma autobusovou dopravu do Českých Budějovic.

Dalším lákadlem byla vystoupení známých hudebníků, zpěváků i herců. Bývala zde soutěž dechovek o Zlatou křídlovku a v letním amfiteátru denně vystupovali známí zpěváci. I když koncert začínal ve 14 nebo 15 hodin, od rána už bývalo divadlo obsazeno. Vidět a slyšet za 10 korun Gotta, Pillarovou, Neckáře a další se vyplatilo. Zvukové aparatury roznášely po velké části výstaviště bušení bubnů, nezapomenutelný byl také tygří řev Jiřího Schellingera.

Současným organizátorům by slušelo více skromnosti. Kdyby byly schopni  podívat se dozadu. Jestli se novým majitelům výstaviště a novým organizátorům Země živitelky letos něco podařilo, bylo to oddělení českého zemědělství od českého venkova.  Česká vesnice už není brána jako zemědělská vesnice. Zemědělství dneška to jsou stroje a průmysl. Zemědělství dneška to je zisk za každou cenu, to je boj o dotace, které jsou zásluhou nízkého kurzu koruny u nás výhodnější než vlastní zemědělská výroba.

Také zemědělství v Rakousku prožívá bouřlivé časy, ale s jinými problémy. S nízkou cenou mléka a vepřového, diskusemi o glyphosatu či fipronilu a k tomu o extrémech počasí. Mají problémy s politiky také, ale také zkušenosti a prostředky jak je řešit.

Třebaže většinou nesouhlasím se Zemanem, tentokrát se v předvolební kauze Babiš kloním k jeho názoru, že by se měla smést ze stolu. Je zřejmě neřešitelná. Babiš má naději na výrazné volební vítězství. Její prodlužování může vést jen k dalšímu rozdělování občanů. Jsou totiž u nás lidé, a je jich hodně, kteří politické události prožívají každým coulem těla. Z toho samozřejmě těží novináři, kteří soustavným podněcováním nových a nových sporů udržují tuto skupinu obyvatelstva v napětí, čímž zajišťují mediím dostatečný odbyt a reklamu.

Dnes od půlnoci prší, už 18 hodin, i když do dešťů v americkém Houstonu to má hodně daleko. 38 mrtvých si vyžádaly tamní záplavy. Američany na jihu USA postihl ještě problém se sochami hrdinů Konfederace z dob před vítězstvím SEveru. Některým zastáncům vítězně Federace sochy vadí a volají po jejich odstranění, potomci představitelů a bojovníků KOnfederace je chtějí hájit zuby nehty.

V bourání soch jsou mistry Češi. Socha politika či vojáka starší 150 let - jako v USA - se asi na českém území se nenalézá. Sochy rakouských potentátů byly zbourány už v roce 1918. A nejen Habsburků, ale i českého maršála Radeckého. Sochy se bouraly po německé okupaci v roce 1939, po osvobození v roce 1945, po Vítězném únoru v roce 1948, po odsouzení Stalinova kultu osobnosti v roce 1956 i po změně režimu v roce 1989.

Za hranicemi, i v evropských zemích, tak horliví lidé při bourání soch nejsou. Rusové i obyvatelé dalších zemí bývalého SSSR nadále udržují sochy Lenina, Stalina a dalších komunistických funkcionářů. Maďaři už víc než 120 let mají sochu císařovny Alžběty, kterou uhájili za všech režimů. V Praze už 27 let probíhá boj o obnovení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Tento kamenný památník postavený jako poděkování za to, že Prahu nedobyli Švédové, pořád někomu vadí, a tak nadále odpočívá v depozitáři, a zřejmě nadále odpočívat bude.
Josef Zahradníček



Česká zemědělská velkovýroba se chystá zaútočit na Brusel

Do roku 2020 získá české zemědělství na dotacích z EU asi šest miliard eur (přibližně 160 miliard korun). Už nyní se však rozbíhají vyjednávání o další podobě Společné zemědělské politiky. Na jednání vlády teď míří dokument, který definuje vyjednávací pozici Česka. Ta vychází vstříc hlavně velkým zemědělským podnikům.

V Česku mají agrární podniky průměrnou rozlohu 133 hektarů, což je nejvíce v Evropě. Podobně je i výměra ekologických podniků (120 hektarů). V Evropě je to pouze 16 hektarů.

"Podpora by měla být zachována zemědělským podnikům bez ohledu na jejich velikost," vysvětluje pozici ministerstva mluvčí Markéra Ježková. V dokumentu, který ministr zemědělství Marián Jurečka nese na pondělní vládu, a který mají HN k dispozici, se hovoří o tom, že pokud k tomu nedojde, bude potencionální ztráta na zemědělských dotacích ve výši asi 111 milionů eur ročně (přibližně tři miliardy korun).

Postoj ministerstva a zachování současného stavu zemědělských plateb, kdy si členské státy EU rozhodují o využití evropských dotací samy, podporuje Agrární komora. "Velké podniky drží z více než poloviny zaměstnanost v sektoru, hospodaří na více než polovině zemědělské půdy, chovají přes polovinu skotu a tři čtvrtiny dojnic," zdůrazňuje její prezident Zdeněk Jandejsek a zároveň ředitel firmy Rabbit Trhový Štěpánov. Ta patří k předním zemědělským podnikům v Česku s obratem téměř sedm miliard korun.

Kromě Česka a Slovenska a ještě Velké Británie, která ovšem z EU odchází a nebude hrát při vyjednáváních o budoucí podobě zemědělských dotací významnější roli, je ale struktura zemědělství v Evropě úplně jiná.

"Šance, že si Česko svou pozici obhájí, není moc velká, protože trendy podpory zemědělství v EU míří úplně úplně opačným směrem," myslí si Anna Michalčáková z poradenské společnosti B&P Research. Evropské zemědělství je založeno na menších a často rodinných farmách a peníze míří hlavně na podporu venkova. Česko podle ní vychází vstříc zájmům větších podniků i v penězích na rozvoj venkova, kde lze žádat o podporu na projekty ve výši 150 milionů korun. Oproti tomu v EU je to 30 milionů.

Polovina lidí v zemědělství pracuje ve velkých podnicích
Na každý hektar mohou zemědělci získat mimo jiné dotace 5442 korun na plochu, což již v případě velkým zemědělských podniků znamená příjmy v řádu i desítek milionů korun.

"Zájmem drtivé většiny členských zemí je ale dotace největším podnikům zkrátit," tvrdí agrární analytik Petr Havel. Proto souhlasí, aby se platby za hektar zastropovaly a nárok na ně měly jen menší hospodářství. Nejvíce mohou být podle Havla postiženy podniky, které obhospodařují více než 1200 hektarů půdy.

Podle prezidenta Agrární komory Jandejska pokud Česko peníze zastropováním ztratí, budou chybět celému sektoru a všem provázaným odvětvím. A budou mít vliv na jejich hospodaření, protože velké podniky udržují i méně výdělečná nebo pracovně náročnější odvětví, protože si jejich výkonnost navzájem započítávají a kompenzují.

Případné zrušení přímých plateb za hektar by to mohlo změnit a mít největší vliv na výrobu mléka, vepřového masa, drůbeže, vajec a speciálních plodin jako jsou ovoce, zelenina, chmel nebo brambory. "Jejich produkce šla za posledních 25 let výrazně dolů a bez podpory by dále ztratily ekonomické opodstatnění," řekl prezident Agrární komory.

Opačný názor má analytik Havel. "Český postoj je zásadně špatný, protože obhajuje model velkoplošného průmyslového zemědělství s negativními dopady na krajinu," tvrdí. Podle něj  Česko kvůli obhajobě zájmů velkých podniků v budoucnu přijde o nemalé peníze, který by šly využít lépe pro rozvoj venkova nebo boj se suchem. "Pokud nepředložíme plán B, jak škrtnuté peníze využít, přijdeme o ně definitivně," myslí si.

V letech 2003 až 2013 získalo Česko na dotacích 4,54 miliard eur. A v současném finančním období, které skončí v roce 2020 to bude rekordních asi šest miliard eur (přibližně 160 miliard korun). V celé unii je na podporu zemědělství v letech 2014 až 2020 vyčleněno 313 miliard eur a dalších 96 miliard eur jde na podporu rozvoje venkova. Dohromady je to více než třetina rozpočtu EU.

Ideologie  zemědělské politiky EU se zvrhla: Smyslem dotací EU původně už v 70. a 80. letech byla podpora sociálně slabých zemědělských rodin. Tím se podařilo zajistit na venkově životní úroveň srovnatelnou s městy a mohla EU přejít na požadavky ekologů, že evropské zemědělství zajišťuje zdravou krajinu, dostatek zdravých potravin. Do tohoto ekologického požadavku vstoupilo kolchozní průmyslové zemědělství ČR. V ČR drobné rodinné zemědělství nikdy speciální podporu nemělo - to nepřipustil po roce 1989 ministr LUX - a tak nemůže prosperovat jako v jiných zemích. A prosperovat nikdy nebude, protože české zemědělství už bylo odtrženo od vesnic, sídla firem jsou ve velkých městech, pozemky se obdělávají dálkově.

sobota 26. srpna 2017

Klaus a Mečiar rozdělili Československo proti vůli občanů

Nie že by to bol blesk z českej oblohy. Neúspešné rokovania republikových reprezentácií Česka a Slovenska po roku 1990, podobne ako pomlčkový spor okolo názvu štátu čosi naznačovali.
Ale v skutočnosti, aspoň v českej časti federácie, táto agenda bola na okraji záujmu. Republiková politická reprezentácia aj Slovenská národná rada sa brala len ako akási druhá politická liga a podobne ako vo futbale či hokeji platilo, že druhé ligy okrem lokálnych patriotov a odborníkov takmer nikto nesleduje.

Rokovania o zmene podoby federácie sa brali ako politické tančeky, oveľa podstatnejšie boli iné veci, kupónová privatizácia, rokovania s Nemeckom, rozpadajúci sa Sovietsky zväz a vojnový požiar v bývalej Juhoslávii.

Trúfam si preto tvrdiť, že vo voľbách v júni 1992 sa o bytie či nebytie Česko-Slovenska nehlasovalo, s výnimkou Slovenskej národnej strany nikto nič také voličom nesľuboval, víťazi volieb Občianska demokratická strana a Hnutie za demokratické Slovensko už vôbec nie.

Keby Václav Klaus a Vladimír Mečiar išli do volieb s programom rozpadu federácie, nikdy by ich neboli vyhrali.
,
Výsledkom volieb, aj pre tesný neúspech slovenskej ODS-DS a tiež ODÚ (bývalá VPN) a tiež preto, že sa fakticky spoluvládnuce Občianske fórum nedostalo v Česku ani do parlamentu, bola však povolebný pat.

Dôvodom bolo aj nefunkčné usporiadanie Federálneho zhromaždenia, navrhnuté za komunistického totalitného režimu a nie pre demokratický federálny štát.

Dôsledkom toho bolo, že sa ODS a HZDS bez seba nezaobišli a museli sa dohovoriť na spoločnom vládnutí. Alebo nechať prezidenta Václava Havla založiť úradnícku vládu a oznámiť nové predčasné voľby. Tie by priniesli pravdepodobne iný výsledok, pretože ukážka neschopnosti spolupracovať a dohodnúť sa by nebola pre Klausa a Mečiara u voličov dobrou vizitkou.



pátek 25. srpna 2017

Dojmy z výstavy. Zahradníček na Zemi živitelce.

Po roce jsem se opět vydal do Českých Budějovic na další ročník zemědělské výstavy Země živitelka. Vyhnaly mě tam také informace organizátorů, že letošní výstava je jiná než předchozí, že se více zabývá zemědělstvím.

První změnu jsem zaregistroval už před hlavní bránou výstaviště, u zastávky trolejbusu a na příchozí cestě od Douhého mostu.  Zmizely odtud pokladny - asi 10 buněk. Davy návštěvníků se musejí řadit u pokladen vedle hlavní brány, přičemž po 10. hodině fungovaly jen čtyři. Abych dostal slevu jako důchodce, musel jsem se legitimovat (poprvé v životě). Ještě že jsem za to nemusel platit jako na dráze.

Po překonání brány výstaviště a pohledu do areálu, jsem začal mít tušení, že zde asi bude mnohem více exponátů než v minulých letech. Přibyly stroje, ubyly stánky, především ty s občerstvením. Noví pořadatelé soustředili občerstvovací zařízení do třech míst. Kdo by předpokládal, že se jako dříve nají nebo napije v zadní části výstaviště, bude mít smůlu.  Tam je poslední pivo v Pivovarské zahradě, jinak sucho. Kdo by měl chuť na klokaní guláš, jak zde u pavilonu zvířat býval v minulém desetiletí, bude hladem. Celkově úpadek. A to bývaly doby, kdy tam lidé jezdili hlavně kvůli dobrému jídlu a pití.

Výběr jídel ve stáncích se nezměnil, změnily se ceny. Klobásy se prodávají za cenu 60 až 80 korun, bramborák za 40 korun, velké pivo za 35 až 45 korun, malé za 25 až 35.  

Výstavu zahajovali prezidenti a různí další potentáti. Zajímavé je, jak se zde zalíbilo Klausovi, který každý rok na konci srpna nechá veškeré práce, praští lopatou a krumpáčem a jede do Českých Budějovic, aby podpořil kulhavého Zemana - snad čeká, že současná hlava státu spadne z vozíku a hlavní slovo zbude na něj. Chůze Zemanovi nejde, ochutnávání slivovice ano. To je nejlepší občerstvení ve třicetistupňovém teplu (ve stínu).

Protože spousta nových strojů je chaoticky nacpáno v celém areálu, přičemž jejich technická dokonalost už je mimo mé technické vzdělání a praktické znalosti, zaujala mě lokomobila parní orby umístěná v pavilonu Z. Masivní stroj připomínající horu železa pochází z počátku 20. století. Nevím, kde se takto oralo, snad v Polabí a okolo Prahy. V jižních Čechách prý lanovou parní orbu zkoušeli na schwarzenberských dvorech, ale dlouho ne. Ani se nedivím, jistě lepší bylo živit 100 tažných volů a 50 oráčů než 2 mohutné parní lokomobily.

Z nové techniky mě zaujal elektromobil dosahující 200 km rychlosti s dojezdem 500 km na nabití baterie. Na cenu jsem se raději neptal.
Josef Zahradníček

neděle 6. srpna 2017

Ke žním patřívalo pivo. Zahradníček před hospodou.

Posledně jsem se zmínil o povinném mlácení obilí, dodávkách a perzekucích v roce 1953. Z dnešního pohledu to bylo hrozné, ale tehdy se tím lidé v zemědělství příliš netrápili. Jednala se většinou o rolníky, kteří pamatovali bídu za  1. světové války, rekvizice obilí ve 20. letech, kontroly zásob za německé okupace na to navazující tlaky komunistických orgánů. Lidé na vesnicích si během útlaku vypěstovali velkou skromnost, odolnost a schopnost vzdorovat a překonávat problémy

Rolníci se přizpůsobili i násilí v 50. letech. Věděli, že prostředí k prosperitě sedláka skončilo v únoru 1948, proto se snažili hlavně přežít i za cenu švejkování. Kývali, souhlasili, pracovali, jak byli zvyklí od narození, ale snažili se být průměrní, neutrální. Ne všem se to dařilo, stačilo si v hospodě pustit ústa na špacír, a hněv pracujícího lidu se projevil soudní žalobou.

Ke žním patřívala žízeň. Pracovat a potit se na slunečním žáru vyžadovalo příjem tekutin. Někteří se chodili napít ke studánkám, kterých dříve bývalo hojně, i když v nich žáby kuňkaly. Většinou nosili sebou na pole konvičky s vodou, někdy mírně osolenou a okyselenou. Pivo a limonády se v 50. letech pily skoro jen v hospodách. Pokud nosili sebou na pole pivo, tak si ho nechávali natáčet do přinesených litrových lahví. Ty se dávali chladit do potůčku, nebo již zmíněných studánek, nebo jen pod snopy. Doma lidé dávali pivo chladit do sklepů-říkalo se, že ze sedmého schodu chutná nejlíp (víc schodů do sklepa obyčejně nebývalo).

Jak plynul čas, tak se měnil způsob občerstvování během žní. Pivo se v 70. letech ještě nepasterizovalo, takže v létě a na podzim jeho trvanlivost se krátila na dny a hodiny. Protože zásluhou horka stoupala žízeň, pivo chtěli i ti, kteří se ho jinak ani nenapili. Když bylo v hospodě čerstvé pivo, večer za horkých žní se tam nahrnuli traktoristé, kombajnisté, chataři a jiní dovolenkáři a mladí i staří domácí žíznivci a pilo se tak dlouho, dokud pivo nedošlo. Obyčejně nechyběla nějaká harmonika, vozembouch nebo kytara. Druhý den byla  hospoda na suchu - pivovary nestačily vařit, ČSAD nestačilo rozvážet. Kombajnéři se do poledne, než uschla rosa, probrali z únavy, a žně mohly pokračovat.

Zvlášť na vesnicích trpěli denní návštěvníci hospod z řad dělnictva, kteří pili bez ohledu na teplotu a roční období. Nezbývalo než sednout na kolo - jinak se do hospod lidé nedopravovali - a vydat se do sousední vesnice. Když tam byla hospoda na suchu tak do další, třeba do sousedního okresu.

Kabiny zemědělských strojů v 70. letech nebyly klimatizované, takže se jednalo o skleníky, které řidiče chránily pouze před prachem a osinami. A tam bylo potu a žízně ještě víc než při sečení kosou. Proto se obsluhy strojů střídali. Ti, co právě neřídili, se občerstvovali. Voda nebo limonáda je dobrá pro děti, ale pro zpocené chlapy je to krutý nápoj.  Záchranou byly přepravky s pivem. Sklizeň úrody bývala politická záležitost, proto se vše dělalo pro občerstvení kombajnistů a traktoristů. Tak jsem jednou podvečer spatřil v širém lánu skupinu asi deseti chlapů s lahvemi v rukou, držící se okolo krku a vyzpěvující, zatímco jejich už občerstvení parťáci nedaleko za volanty kombajnů bojovali s úrodou.

V letošní létě media žehrají na horko a vyhrožují globálním oteplením a suchem. Mají pravdu, že nějaké teplotní rekordy jsou naměřeny, ale neřekl bych, že je to nějaký velký extrém. Vedra a sucha bývala i v minulosti. V některé středověké kronice je uvedeno, že v době sucha se v Praze dala přejít Vltava skoro suchou nohou. V době vzpomínaných 70. letech, myslím rok 1975, bylo sucho, že vydala vláda zákaz kropení ulic, zalévání zahrádek a mytí motorových vozidel.
Josef Zahradníček
Kopírování textů i obrázků je možné s podmínkou, že se uvede jako zdroj Rozhledy 010.