Jako občané České republiky chceme tímto otevřeným dopisem určeným české veřejnosti vyjádřit
nesouhlas s výroky Tomia Okamury, které pronesl 27. ledna, při příležitosti Mezinárodního
dne památky obětí holokaustu, pro
televizi DVTV.
Není to poprvé, co český politik pronesl slova bagatelizující utrpení lidí vězněných v tzv. cikánském táboře v Letech u Písku. Není to ani poprvé, co slova zpochybňující funkci tábora pronesl
Tomio Okamura. Cynické však je obzvlášť to, že je pronesl v den, kdy si celý svět připomíná hrůzy holocaustu, utrpení těch, kteří holocaustem prošli, a připomíná si ty, kdo nepřežili.
Jsme občané tohoto státu, žijeme zde, pracujeme a vychováváme své děti. Nesouhlasíme s tím, aby politik, jenž
zastává vysokou státní funkci místopředsedy poslanecké sněmovny, veřejně pronášel výroky popírající holocaust, a to
nejen proto, že je to trestné, ale především kvůli dopadům takových slov. Stejně jako pracovníci Muzea romské kultury
jsme přesvědčeni, že Tomio Okamura by měl nést odpovědnost a od svých výroků se distancovat.
V loňském roce se po více než 25 letech podařilo uzavřít dohodu o odkoupení
vepřína, který stojí na místě bývalého koncentračního tábora. Byl to důležitý krok, po němž léta volali jednotlivci-aktivisté i instituce, které se
holocaustem zabývají. Vykoupení vepřína dalo signál veřejnosti, že se český stát konečně staví čelem k traumatickým okamžikům naší historie. Jen tehdy, pokud traumatické okamžiky moderních dějin dostatečně poznáme, odhalíme jejich příčiny a následky, můžeme budovat
sebevědomí, které je důležité pro život v současnosti. Nikoliv
popření, ale poznání a přiznání odpovědnosti je to, co činí jedince i společnost rezistentními vůči nepravdě, populismu, extremismu a dezinformacím. Jen když se dokážeme vyrovnat s vlastní minulostí, můžeme hledět beze strachu
do budoucna.
Na Tomia Okamuru bude podáno trestní oznámení. I to patří k pojistkám demokratického státu. Jsme si vědomi, že prokázat vinu podle § 405 trestního zákoníku není snadné a T. Okamura možná nebude shledán vinným. Přesto se domníváme, že má smysl rozeslat
tento otevřený dopis jako signál veřejnosti, že jsou chvíle, kdy není na místě mlčet a zůstat lhostejným.
Žijeme v době, která je někdy nazývána dobou postfaktickou, kdy se rozmělňuje pravda a názory
jsou vydávány za fakta. Stále však platí, že pravda je pravda a
lež je lež. Výroky místopředsedy poslanecké sněmovny jsou lží a i kdyby křičel ještě hlasitěji, pravdou se nestanou.
Situaci v táboře v Letech popsal český lékař František Patočka takto: „Vzpomínám si, že jen pohyblivé a zdravé děti přilezly k okrajům společné postele a
zmocnily se části pokrmu… Děti zjevně nemocné a slabé se k jídlu prakticky
vůbec nedostaly. Při
tomto ‚stravování‘ cikánských dětí, které bylo spíš podobné špatně provedenému krmení v zoologické zahradě, jsem si všiml, že většina dětí je oblečena v rozpadajících se košilích a některé byly úplně nahé. Jedinou pokrývkou tohoto dětského stáda byla velká celtová plachta, která, samozřejmě, pro všechny nestačila, takže si ji navzájem přetahovaly… Většina dětí kálela a močila pod sebe, protože v tomhle improvizovaném baráku
nebyly zařízené záchody.
Abych zjistil skutečný stav hygieny pod
celtou, odkryl jsem jí v celém rozsahu. První, co jsem si s hrůzou uvědomil, byla řada dětských mrtvolek, které ležely mezi dětmi. A druhý, tím hrůznější pohled, byl na děti zřejmě v agónii, některé ještě v horečkách se strašlivými gangrénami
zachvacujícími celou dolní končetinu… Vzpomínám si dodnes jasně, že se tu přede mnou
otevřel obraz, který co do hrůzy předčil Danteho opisy Pekla…“ (Cit. podle Červenka, Juraj, Škvrnitý tyfus, Martin, Nakladatelství Osveta,
1955, s. 18).
To byla realita života v tzv. cikánském táboře v Letech u Písku, nikoliv
volný pohyb osob a chybějící plot. Lidé zde byli nedobrovolně internováni z rasových důvodů a naprostá většina z nich válku nepřežila, buď zahynula přímo zde, jako většina dětí, nebo ve vyhlazovacím
táboře v Osvětimi-Březince.
My, signatáři dopisu, jsme součástí občanské společnosti, která má nezastupitelnou
funkci – pokud volení zástupci
státu ve své práci a poslání selhávají, je to právě občanská společnost, která má na takováto selhání upozornit. Právě proto, že tu vychováváme své děti, nemůžeme a nechceme
mlčet. Nechceme, aby z nich vyrostli lhostejní lidé, kteří nebudou věřit nikomu a ničemu, kteří nebudou věřit v hodnoty, jako jsou lidská práva a lidská důstojnost, demokratický
a právní stát, spravedlnost, čestnost a rovnost. Byla by to smutná budoucnost.
A každý jeden z nás může pro obhajobu
hodnot, jež mají být hájeny vrcholnými představiteli státu, a přesto často nejsou, něco udělat - apelovat na své poslance, aby téma
otevřeli ve sněmovně, na senátory, aby se tématem zabývali, na učitele, aby
se ve školách zabývali moderními dějinami, kritickým myšlením, aby pořádali exkurze
na místa paměti, aby zvali pamětníky, historiky, odborníky. Můžeme o tom mluvit doma, média o tom mohou psát. Můžeme organizovat přednášky a workshopy v místech svého bydliště.
Nikdo jiný to za nás neudělá, jen my sami.
Signatáři dopisu: Marie
Smutná, Magdalena Křížová, Ruth Weiniger, Tereza Štěpková, Dana Gabaľová, František Lacko, Jana Kosáková, Eva Fantová, Rudolf Murka, Ladislav Baláž a Jan Hauer
Žádné komentáře:
Okomentovat